Hervé Joncour se živil nákupem a prodejem červů hedvábníka. Aby se vyhnul epidemiím, které stále častěji postihovaly evropské trhy, jezdil nakupovat vajíčka hedvábníků přes Středozemní moře do Sýrie a Egypta. Bohužel se později epidemie nevyhnuly ani jim. Pokud chtěl dále pokračovat se zaměstnáním, které ho velmi dobře živilo, bylo potřeba udělat odvážný krok a vydat do Japonska. Psal se rok 1861, Japonsko sice povolilo vyvážet hedvábí, ale ne vajíčka hedvábníka. I tak tam ale odjel. Hranice rodné Francie překročil blízko Met, projel Wüuttemberskem a Bavorskem, vstoupil do Rakouska, jel vlakem do Vídně a odtamtud do Budapešti a pak pokračoval až do Kyjeva. Urazil na koni dvě stě kilometrů ruskou stepí, překonal Ural, dostal se na Sibiř, cestoval čtyřicet dní, až dojel k Bajkalskému jezeru. Sjel po proudu řeky Amur a podél čínské hranice až k oceánu. Odtud ho loď holandských pašeráků odvezla k mysu Teraja na západním pobřeží Japonska. Pěšky, po vedlejších cestách, prošel provinciemi Išikawa, Tojama, Niigata, až se dostal do provincie Fukušima a vyrazil k městu Širakawa, obešel je z východu, dva dny čekal na muže v černém, který ho se zavázanýma očima do vesnice, kde jednal o nákupu vajíček. Nakoupil a druhý den byl pozván k Hara Keiovi, mocnému muži, bez jehož schválení by se žádný obchod neuskutečnil. Setkal se tam i s tajemnou dívkou. Nikdy s ní nepromluvil, ale zamiloval se do ní. Hara Kei obchod posvětil, Hervé Joncour za několik dní odjížděl se spoustou vajíček hedvábníka, ve vzpomínkách se stále vracel k dívce s očima, které neměly orientální tvar, ale upíraly se na něj se intenzitou, jež ho vyváděla z míry. Domů do Lavilledieu se vrátil včas, dříve než se stihly larvy vylíhnout. Fyzicky byl sice u své manželky, v myšlenkách ale u japonské dívky. Kvůli hedvábí i dívce se do Japonska několikrát vrátil, vždy volil stejnou cestu, hranice rodné Francie překročil blízko Met… Zbohatl, mohl si koupit vše, co k prodeji bylo, ale neměl to, co chtěl, po čem toužil. A věděl to nejen on.

Hedvábí na pouhých 112 stranách vypráví silný příběh, krásný, dojemný. Je to příběh o lásce a věrnosti, zodpovědnosti, tradicích a rozdílných kulturách. Přečetla jsem ho velmi rychle, nešlo jinak, poetika z něj přímo čiší. Po poslední stránce jsem dokonce ani nepřemýšlela o tom, co budu číst dál, to se mi moc často nestává.

Moje hodnocení: 95 % (jedna z nejlepších knih, které jsem v posledních měsících četla)

 

Kam dál:

Během čtení jsem si vzpomněla na Něžnost Davida Foenkinose. Zkuste ji :o).

 

Co budu číst dál:

Už jsem si koupila další dvě knihy od Alessandra Baricca: Třikrát za svítání a Mladá nevěsta. Jen netuším, jestli je budu číst hned, mám pocit, že Hedvábí je nedostižné. Asi je čas na nějakou drsňárnu, třeba Posvátné lži Minnow Blyové. Čeká také Loukář a Ten, kdo stojí v koutě.