Knížku Kůzlátka od Jaroslavy Blažkové a Mária Rázusové-Martákové jsem dceři nenápadně podsunula po sérii pohádek o Disney princeznách, Zootropolis a dalších komerčních peckách.  A povedlo se, byla zvědavá, co se s kůzlátky stane, když budou a nebudou poslouchat. Sama je s posloucháním někdy na štíru :o).

Koncept knížky se mi líbil, přečtete zvolenou variantu, otočíte knihu a můžete se vrhnout na variantu druhou. Mně se víc líbila kůzlátka, která neposlouchala.

Koza musela na pastvu, a tak nechala svých sedm kůzlátek doma. Kůzlátka slíbila, že nikomu neotevřou, jen mamince, až jim zazpívá písničku. Za rohem ale čeká vlk, který udělá možné nemožné, aby kůzlátka napálil. Přelstí nakonec šest ze sedmi, většina vyhraje, a tak vlka pustí dovnitř v domnění, že je to opravdu maminka. Jen jednomu kůzlátku se podaří zachránit a schová se do kamen. Když se maminka vrátí domů, vše jí řekne a ona kůzlátka zachrání.

Kůzlátka poslušná začínají také dobře. Maminka musí chodit do práce, nechává svá tři kůzlátka doma, za dveřmi opět vlk. Kůzlátka jsou na rozdíl od neposlušných oblečená, jedno má brýle (to oceňuji, dcera je má od dvou let také), vlk je drsňák s tmavými brýlemi na nose. Příběh se čte hezky, jen mě zklamal závěr. Vlk s kůzlátky neuspěl, protože měl problémy s pamětí, nemohl se živit jako zpěvák (proto také nepřelstil kůzlátka, nepamatoval si písničky, které jim měla zazpívat maminka, aby jí otevřela), tak skončil jako nosič zavazadel na bratislavském hlavním nádraží… To mě trochu překvapilo, čekala jsem asi něco trochu jiného.

Text skvěle doplňují ilustrace Vladimíra Koláře.

Hodnocení: 75 %

za dceru ale jistě 100 %, knížku už jsme spolu četly opakovaně, pravidelně se k ní vrací. Teď mě hodně těší, že v kurzu je u nás i Povídání o pejskovi a kočičce.