Začnu nezvykle. U knihy Nazdar, vitamíne mám trochu problém s anotací, podle ní bych čekala něco jiného. Uvádí se v ní, že jde o humorný i dojemný příběh o lásce, ztrátě a vzpomínkách v těch nejrůznějších podobách. Knížka podle mě humorná prostě není. Ano, sem tam se vtipná věc stane, občas narazíte na černý vtípek, ale humor není v knize to nejdůležitější. To hlavní je lidskost, porozumění, láska (v rodině i partnerská), stálá konfrontace s nezvratnými změnami, snaha neztratit sama sebe, co nejvíce ulehčit život nemocnému s demencí, to vše nějak ustát a nerezignovat na vlastní život. Je to kniha o mnohých ztrátách i o hledání toho nejlepšího, co je v dané situaci možné.

Ruth je třicet a do nedávné doby si žila spokojeně. Nebo si alespoň myslela, že tak žije. Měla snoubence Joela, pracovala jako ultrazvukařka v nemocnici (paralelu s českou zdravotnickou profesí nehledejte), plánovala stěhování. Až u zabalených kufrů zjistila, že se stěhuje jen ona, Joel v bytě zůstává a bydlet sám tam rozhodně nebude. Kromě toho se dozvídá, že jejímu otci diagnostikovali Alzheimerovu demenci. Odchází tak na rok z práce, odjíždí za rodiči, aby se o otce mohla společně s matkou starat.

Kniha je psaná formou Ruthina deníku. Nic přelomového se v ní neděje a přitom je tam toho tolik. Otcovo pití, milenky, matčino postavení v rodině, rozpory mezi Ruth a jejím bratrem Linusem, kdy každý viděl otce v jiném světle. Ruth se ohlíží i za svým životem a vzpomíná (nejen) na nepovedený vztah s Joelem. Jako postava je vykreslena výborně, je naprosto civilní, uvěřitelná, reálná.

Nazdar, vitamíne je kniha o vzpomínkách. Rachel Khongová píše o tom, jak je jednoduché je ztratit, o tom, jak si danou věc mohou pamatovat různí lidé úplně jinak, i o tom, jak důležité je vzpomínky si uchovat. S tím koresponduje i styl psaní deníku. Ruth nejdříve jen zaznamenává jednotlivé události, rekapituluje, ale později již vše adresuje otci. Aby zachytila vše, co jí v danou chvíli připadá důležité a co on už zachytit nemůže.

A jen poslední poznámka skoro pod čarou. Jak chápete název Nazdar, vitamíne? Jako ahoj, jdu tě vypít/sníst? Nebo čau, už nikdy víc? Ze začátku jsem ho brala jako pozdrav na uvítanou, jako odraz snahy nacpat do otce co možná nejvíce vitamínů, aby se postup demence zpomalil. Ale ono to tak není. Můžete udělat cokoli, ale nemoc si žije vlastním životem. S tím ostatně plně koresponduje název v originále Goodbye, Vitamin.

 Moje hodnocení: 81 %

 

 Bibliografické údaje:

Autor: Rachel Khongová

Nakladatelství: Plus (2018)

Počet stran: 184

 

Kam dál:

V poslední době se objevilo víc knížek s podobným tématem. Zkuste třeba Knihu vzpomínek Rowan Colemanové, Pořád jsem to ještě já Lisy Genovy nebo Kam se poděla Elizabeth Emmy Healeyové. Nezapomeňte také na Opozdilce Dimistri Verhulsta, ten za pozornost určitě stojí.

 

Co budu číst:

Zase jsem lehce ujela a knih mám strašně moc. Čtyři nové absyntovky (rozečetla jsem 1947 Elisabeth Åsbrinkové), Skoncovat s Eddym B. Édouarda Louise, Nelidské zdroje Moniky Petrlové, na cestě pět knih z nakladatelství Host – mezi nimi Buzíčky a Víkend v Londýně Jana Folného. Nezanevřu ani na fantasy a budu si doplňovat základní vzdělání s Ódinovým dítětem Siri Pettersenové.