Loni před Vánocemi jsem četla Podivuhodný život osamělého pošťáka Denise Thériaulta, teď po roce prakticky ve stejném čase Pošťákovu snoubenku. Po úspěchu Podivuhodného života Thériault dlouho odolával, na přání čtenářů nakonec po letech napsal pokračování. Celkem výzva.

Pokud jste nečetli první díl, nemá cenu sahat po dvojce a píšu to nerada, ale nečtěte dál ani recenzi, byl by to pro vás zbytečný spoiler. Knihy jsou logicky spjaté, děj navazuje, nejde jen o volné pokračování.

Grandré, jehož život začal Bilodo žít, během nehody zemřel, Bilodo na stejném místě o rok později přežil, kruh se tak neuzavřel. Bilodo ale ztratil paměť, nepamatuje si ze svého života vůbec nic. Ideální situace pro Taniu, servírku restaurace U Madlenky, která je do něj zamilovaná. Bilodo to netušil, žil jen Ségolène, tajemnou ženu z Guadeloupe, s níž si dopisoval. Každý dopis obsahoval vždy jen jeden list papíru a na něm báseň, nejdříve haiku, později tanku, pak opět haiku. Poezie gradovala, stejně jako jejich vztah – existující jen na dopisním papíře. Po nehodě nadešel čas pro Taniu. Stala se Bilodovou snoubenkou, tedy tou, která nikdy neexistovala. Vykresluje Bilodovi jejich společnou minulost a snaží se eliminovat jakýkoli podnět, který by mu připomněl skutečnost. Dá se ale na lži vystavět vztah? A jaký je to život? Lze ustát neustálé obavy, že Taniu dožene realita nebo výčitky svědomí?

„‘Nepamatuji se, že jsem tě miloval, ale moc dobře chápu, proč jsem miloval: jsi úchvatná, Tanio.‘

‚Ne,‘ zaprotestovala. Poklona, která by ji za jiných okolností vynesla až do sedmého nebe, teď pro měla hořkou pachuť.

‚Začneme od nuly,‘ navrhl Bilodo. ‚Nevím, jestli tě dokážu milovat tak, jak jsem tě miloval předtím, ale pokusím se o to. Pomůžeš mi?‘

‚Samozřejmě,‘ odpověděla Tania rozechvěle.

‚Vím, že se na tebe můžu spolehnout.‘

Tania v sobě našla sílu k úsměvu, ale jen aby zakryla hanbu nad tím, jak málo si Bilodovu důvěru zaslouží.“

Knihu jsem zpočátku četla s velkými rozpaky. Tania mě štvala, jak jen může! Chudák Bilodo. Jenže Tania se chová úplně stejně jako on dříve. On zaujal místo Grandprého, ona neexistující snoubenky, ženy, kterou by se třeba časem mohla stát Ségoléne. Nebo taky ne. Lhal on, lže i ona, oba ale byli sami, chtěli něco sdílet s tím druhým, byli pro to ochotní obětovat mnohé. Biloda jsem v Podivuhodném životě viděla jako postavu kladnou, Taniu zde zpočátku jako jednoznačně zápornou, ale není tomu tak. Mají toho společného víc, než by se v prvních řádcích mohlo zdát.

Thériault udržel poetičnost textu. Zůstává u vážných témat – u lásky, samoty, důvěry, pravdy/lži, zklamání, u toho, jak moc/jestli máme vlastní život pevně v rukou, možnosti vzepřít se osudu, pokud nějaký existuje, pomíjivosti.

„Pochopí, že budoucnost

už tady byla

a zas se vrací

Smrt ani narození

nic není navždy

jen pomíjivost

Kolu štěstěny

které se věčně točí

nelze uniknout

Vířící jako voda

když potká kámen

čas jde ve smyčkách

Stejně jako u Podivuhodného života musím vyzvednout i hodně povedenou grafiku a obálku Terezy Králové a skvělý překlad Anny Melicharové.

Moje hodnocení: 90 %

Bibliografické údaje:

Autor: Denis Thériault

Nakladatel: Plus (2018)

Počet stran: 200

Kam dál:

Něžnost Davida Foenkinose, Čekání na Bojanglese Oliviera Bourdeauta nebo Pěna dní Borise Viana.

Podivuhodný život osamělého pošťáka existuje již i jako audiokniha.

Co budu číst:

Místa ve tmě Lidmily Kábrtové.