Další týden Prečítaného leta je věnován počasí. Výběr byl jednodušší, než se mi na první pohled zdálo.

 

Pro dospělé

Budu se opakovat, ale ještě jednou protočím Expedici: Můj milostný příběh. Pro mě jedna z nejlepších knih, které jsem četla v minulém roce. Severská non fiction s dokonalou grafikou, kterou napsala lékařka, co víc si asi nemůžu přát. Autorku Beu Uusmu fascinuje nepovedená polární výprava Salomona Augusta Andréeho, Nilse Strindberga a Knuta Frænkela, tří mužů ze Stockholmu, na níž se vypravili v roce 1897. Nejstaršímu Andréemu bylo čtyřicet dva let, nejmladšímu Strindbergovi dvacet čtyři. Spíše teoretici prakticky bez zkušeností s přežitím v extrémních podmínkách. Severní pól chtěli přeletět ve vodíkovém balonu a přistát na místě, kam by je balon donesl. Vybavení byli vším možným, včetně slavnostního oblečení, v němž je budou v místě doletu vítat. Nadšení, hrdí, odhodlaní to zvládnout, trochu naivní, pro úspěch odhodlaní udělat cokoli. A to zvláště u Andréeho  přispělo ke krachu výpravy.

„Dějiny expedice provází jedna záhada, kterou se dosud nepodařilo rozluštit. Neví se, proč zemřeli. Je to vlastně lékařská detektivka: 11. července 1897 ve 13:46 se balon pojmenovaný Orel vznesl ze Špicberků a zmizel v mracích směrem na sever. O čtyři dny později se vrátil jeden z poštovních holubů, které měla expedice s sebou. K pobřeží připlulo několik bójí. A pak je třicet tři let ticho po pěšině. Těla tří polárníků jsou pouhou náhodou nalezena v roce 1930 na Bílém ostrově, pustém kousku země v Arktidě. V jejich tábořišti se najdou deníky, v nichž se dočteme, jak polárníci museli pouhé tři dny po startu se špatně utěsněným balonem nouzově přistát na ledové kře kdesi uprostřed Arktidy a následně se tři měsíce trmáceli po ledě zpátky k pevnině … Když se po osmdesáti sedmi dnech nelidských útrap dostanou na pevnou půdu Bílého ostrova, zápisky se odmlčí. Mají s sebou velké zásoby jídla, teplé oblečení, funkční zbraně a několik beden s náboji. Přesto všichni tři členové expedice zemřou.“

Bea Uusma se snaží celou výpravu rekonstruovat, důležité jsou pro ni i zdánlivě nepodstatné detaily. Na konci knihy nabízí možná vysvětlení, každé podrobně rozebere a stanovuje míru pravděpodobnosti. Fascinující čtení.

Na milost i nemilost počasí jsou vydání také námořníci, své by o tom mohla vyprávět posádka v Ptácích bouře nebo lodí Terror a Erebus. V roce 1845 se tyto dvě lodě vypravily na expedici. Jejich posádka čítala 129 mužů, cílem bylo obeplout Ameriku ze severu, proplout mezi Kanadskými arktickými ostrovy z Atlantiku do Pacifiku, a najít tak novou obchodní cestu. Námořníci zvládli první zimu, ale pak lodě uvízly u Ostrova krále Viléma, což byl začátek jejich konce. Nečetla jsem, poslouchala, a to celých úctyhodných 35 hodin a 51 minut.

Velmi výraznou knihou je i Podivné počasí v Tokiu Hiromi Kawakamiové. Křehký, dojemný příběh sedmatřicetileté Cukiko a Sensaie, jejího o mnoho let staršího profesora ze střední školy. Oba osamělí ve městě plném lidí, svázaní konvencemi, oba s potenciálem vykročit ze zaběhlé rutiny. Kawakamiová v nich naprosto dokonale prezentovala japonskou kulturu, mentalitu a styl života. Cukiko pracuje s maximálním vytížením, soukromý život tím trpí. Z toho mála volného času, co jí zůstane, tráví velkou část po barech. Není tam proto, aby lovila muže, jen sedí, jí a popíjí saké. A popíjela by ho s největší pravděpodobností sama, kdyby po letech nepotkala Senseie. 

Dalším tipem je Pršeli ptáci Jocelyne Saucierové. Jde o „vyprávění o zmizelých, na něž se nezapomíná, o ujednání o smrti, která je solí života, o mocném volání lesa a lásky, díky níž život také získává na ceně. Příběh je to tak málo pravděpodobný, ale protože měl svědky, nezbývá než mu uvěřit … Je to vyprávění o třech starcích, kteří z vlastního rozhodnutí zmizeli v lese. O třech bytostech milujících svobodu.

‚Svoboda je, když si můžeš vybrat, jak budeš žít.‘

‚A jak zemřeš.‘“

Pokud preferujete non fiction, zkuste Modlitbu za déšť Wojciecha Jagielského, reportáž o Afghánistánu.

Mě čeká česká detektivka Sněžný měsíc Michaely Klevisové.

 

Pro děti

V dětských tipech dominuje zima.

Kdyby se během zimní noci neztratil otec Krásky, nesetkala by se se Zvířetem, třeba ve zpracování An Leyesenové. Na Vánoce přijíždí do záhadného Hotelu Winterhouse Alžběta, sirotek vyrůstající u strýce a tety, kteří ji nemají rádi. Alžběta miluje knížky a záhady, těch čeká v hotelu na rozlousknutí hromada. Moc pěkné. Líbilo se mi i grafické zpracování knihy. Přebal s prostřihy ukazuje jednotlivé obyvatele/návštěvníky hotelu, text doplňují černobílé ilustrace.

Za pozornost stojí také Česká zima: Sport v obrazech. Grafická non fiction o významných českých sportovcích vyšla v olympijském roce 2018. Vytvořili ji studenti Mediální a didaktické ilustrace Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara pod vedením Renáty Fučíkové. Šli napříč časem i sporty. Nechybí tak bruslení po zamrzlé Vltavě v roce 1881 nebo v krytém stadionu současnosti, krasobruslaři Eva a Pavel Romanovi, Hana Mašková, rychlobruslařka Martina Sáblíková, hokejisté Bohumil Modrý, Vlastimil Bubník nebo zlatý tým z Nagana 1998, lyžaři Bohuslav Hanč a Václav Vrbata, Kateřina Neumannová, Lukáš Bauer nebo Kateřina S/Koukalová.

Na zimní spánek se musí připravit zvířátka v lese, s tou jim pomáhají tukoni (Zubr si hledá hnízdo) a počasí dalo zabrat i Kůstkovi (Oči bouře).

 

Rozmary počasí už nechám, příští týden bude patřit schodům a žebříkům.