Do rukou se mi dostala knížka Ze zápisníku pokojské Kateřiny Doležalové. Možná jste autorku před časem zaznamenali na Startovači, kde sháněla finanční podporu na vydání (nejen) této knížky. Akce byla úspěšná, a tak kniha vyšla v nakladatelství Jonathan Livingston.

Strašně nerada píšu nepříznivé recenze, nicméně tady se tomu nevyhnu. Jako správný motivátor ale začnu tím pozitivním 🙂 a lehkým uvedením do děje. Autorka nedostudovala vysokou školu, resp. jak píše, byla odejita po prvním semestru pro nedostatek kreditů (i když to bych čekala až po prvním ročníku). S podobně (ne)úspěšnou spolubydlící se proto rozhodly odjet za prací do Anglie, kde, jak z názvu vyplývá, pracovaly jako pokojské. Zápisník/deník si autorka vedla celou dobu pobytu, celkem deset měsíců. Dostaly se do malého hotýlku, kde byly tak trochu holky pro všechno. Někdy pracovaly metodou pokus omyl, ale k výsledku se většinou nějak dostaly. Myly nádobí, uklízely, doplňovaly minibar, odkláněly šampóny a spol. do svého pokoje a družily se.

Teď to negativní. Nesedl mi autorčin styl. Na mě strašně moc tlačí na pilu. Snaha být vtipná byla patrná skoro na každé straně, to i v situacích, kde se to až tak nehodilo, ubíralo to na čtivosti. Nevím, jaká je Kateřina Doležalová ve skutečnosti, ale větší civilnost by neškodila. Dodala by knize opravdovosti. Přitom nápad je to dobrý. Hodně studentek/studentů vyjíždí za prací nebo studiem do zahraničí. Takto předané zkušenosti by třeba ocenili. Můžou je sdílet na sociálních sítích, konverzovat ve virtuálních skupinách, číst blogy, tak proč si nepřečíst knihu. Situací, o kterých by bylo možné psát, zažije většina z nich spoustu. Vím, o čem píšu, sama jsem o prázdninách na vysoké také vyjela jako au pair do Londýna. Viděla jsem toho dost, víc, než jsem čekala. Od naprosto odbržděného taxikáře, kterému jsem bezelstně přiznala, že vůbec nevím, kam jedu, přes neustálé kontroly matky rodiny, jestli jim nic neberu, i když mně se věci a drobné ztrácely neustále, překvapení/znechucení nad hygienickými návyky nóbl rodiny, útěk kamarádky v noci z bytu, kde ji opakovaně zamkli, až po bezchybné neděle strávené v parku.

Vydat vlastní knihu je fajn, mít v ruce něco hmatatelného, co jsem vymyslela, je přání spousty lidí. Každá kniha má svoji cílovou skupinu, některá větší, jiná o něco menší. To, že Ze zápisníku pokojské nesedlo mně, samozřejmě neznamená, že si své čtenáře nenajde. Mířit by měla hlavně na ty výše uvedené, kteří plánují něco podobného, nebo ty, co již mají zahraniční zkušenost za sebou. Měla jsem to také tak?/Budu to mít také tak? Co jsem čekala, když jsem do toho šla?/Co čekám, když do toho jdu?

A něco pozitivního i na závěr. Kniha má nápaditou obálku, která zaujme a nesplyne s okolím.

Moje hodnocení: 55 %

 

Bibliografické údaje:

Autor: Kateřina Doležalová

Nakladatel: Jonathan Livingston (2018)

Počet stran: 110

 

Kam dál:

Zkuste knihy Evžena Bočka (Poslední aristokratka, Aristokratka ve varu, Aristokratka na koni a Deník kastelána). Hlavně první díl mě bavil. Teď by se asi hodilo doporučit Falešný román a Falešný sňatek Magdaleny Mintové, ale po pravdě řečeno, nečetla jsem je. Jen jsem je po přečtení recenzí/reakcí zařadila do kategorie lehčího čtení. Jestli se pletu, omlouvám se.

V plánu mám další knihu z produkce nakladatelství Jonathan Livingston …s duší beadníka Jaroslava Irovského.

 

Co budu číst:

Přečetla jsem první povídku z fantasy sbírky Struny osudu. Svět vytvořený Jitkou Ládrovou přesně odpovídá mému preferovanému fantasy pojetí. Vypadá to, že tam do cílovky patřit budu.

Po dočtení Johany mám zálusk na další české knihy – Mimo provoz Adama Chromého, Běsu Dity Táborské nebo Dědinu Petry Dvořákové.