Pršeli ptáci je „vyprávění o zmizelých, na něž se nezapomíná, o ujednání o smrti, která je solí života, o mocném volání lesa a lásky, díky níž život také získává na ceně. Příběh je to tak málo pravděpodobný, ale protože měl svědky, nezbývá než mu uvěřit … Je to vyprávění o třech starcích, kteří z vlastního rozhodnutí zmizeli v lese. O třech bytostech milujících svobodu.

‚Svoboda je, když si můžeš vybrat, jak budeš žít.‘

‚A jak zemřeš.‘“

Nic nevystihuje knihu lépe než tento úvodní text. Nemám moc ráda vzletné věty, ale tady se jim nevyhnu. Pršeli ptáci je krásná a poetická kniha o touze po svobodě, lásce, opravdovém přátelství, smrti, ohni, ztrátě a míjení se, drsném životě i tom, že svůj život nemusíme držet sami v rukou, i když se o to sebevíc snažíme. V tu chvíli nastává čas vše opustit, ztratit se všem a možná nalézt sama sebe.

Tom, Charlie a Ted/Ed/Edward Boychuck jsou (skoro) devadesátníci, kteří před lety odešli do kanadských lesů. Do té doby se neznali, pro odchod měl každý svůj důvod. Žili vedle sebe, každý ve svém srubu, daleko od všech, izolovaně, ale sobě poblíž.

„Ted byl zlomený člověk, Charlie miloval přírodu a Tom prožil vše, co prožít lze. Den po dni spolu stárli, dosáhli vysokého věku. Za svým dřívějším životem zabouchli dveře. Netoužili se do něj vrátit, toužili jen po tom, aby ráno vstali s pocitem, že mají před sebou den, který patří jen jim a nikdo jim do něj nemá co mluvit.“

Žili by tak v poklidu i dál (resp. alespoň dva z nich), kdyby Boychuck nepatřil k symbolům Velkého požáru z roku 1916. Tehdy mu bylo čtrnáct let, pracoval na stavbě sídla bohatého obchodníka. V létě se pálily stromy, a tak kouř nad krajinou nejdříve nikoho nepřekvapil. Pak se ale zvedl vítr a začalo ohnivé peklo. Lidé se schovávali, kde to jen šlo. Někteří uhořeli, jiní se udusili, oheň spotřeboval tolik kyslíku, že na zem pršeli udušení ptáci. Přeživší svědkové viděli mladíka, snad Boychucka, jak bloudí spálenou krajinou. Jeho rodiče a všech pět sourozenců zemřelo, on přežil, ale zapomenout nedokázal. Bloudil v ohni i ve svém dalším životě.

Po jeho stopách se o mnoho let později vypadala fotografka (v knize prakticky celou dobu bezejmenná). Mluvila s těmi, co přežili a žili dosud, fotila je a opakovaně v jejich vyprávěních narážela na Boychucka. Stal se jednou z legend Velkého ohně. S ním už mluvit nemohla, ale našla mnohem víc. Toma, Charlieho a později i osmdesátnici Gertrudu, která téměř celý život nedobrovolně strávila v psychiatrické léčebně, ačkoli byla normálnější než spousta jiných. I pro ni tak nadešel čas odejít do lesa a začít žít. Na nový začátek totiž není nikdy pozdě.

Nádherná kniha. Jocelyne Saucierová pečlivě skládá jednotlivé střípky. Věty pronesené na začátku nebo jen tak nenápadně v textu plně doceníte na konci. A ten vás překvapí. Pršeli ptáci je jedna z knih, na které jen tak nezapomenete. Silná kniha o křehkém životě, křehká kniha o silných lidech. Přečtěte si ji, opravdu stojí za to.

Moje hodnocení: 95 %

 

Bibliografické údaje:

Autor: Jocelyne Saucierová

Překlad: Danuše Navrátilová

Nakladatel: Argo (2018)

Počet stran: 200

 

Kam dál:

Nejdřív na procházku do lesa 🙂

A pak třeba sáhněte po Vlčím ostrově Lajly Rolstadové, Divočině Cheryl Strayedové nebo Raději zešílet v divočině Aleše Palána s fotografiemi Jana Šibíka. Nebo se podívejte na film Útěk do divočiny (Into the Wild, 2007).

 

Co budu číst:

Řeším dilema. Non fiction? Vyšla nová absyntovka Ryszarda Kapuścińského Impérium. Nebo fantasy Oheň probuzení Anthony Ryana? Nebo něco jiného?