Knih se slovem továrna v názvu je víc. V roce 1919 vyšla Továrna Josefa Richarda Hradeckého, 1922 Továrna na absolutno Karla Čapka. Erich Kulka a Ota Kraus napsali po osvobození z koncentračního tábora v roce 1945 Továrnu na smrt. V posledních letech to jsou Továrna na sny Anie Songe nebo Továrna Barrandov. Svět filmařů a politická moc 1945-1970 Petra Szczepanika. A teď přišla řada na nizozemské vafle, resp. Továrnu na vafle Romana Helinského.

Je to kniha, která nutně musí zaujmout na první pohled. Z přední strany obálky je vyříznutý obrys továrny, pod kterým vykukuje vafle ozdobená dvěma kopečky šlehačky. Vafle jsou nejen tam, jsou všude, v továrně sjíždějí na pásu z pece, vzduch nasáklý cukrem zaměstnanci dýchají, dostává se jim do úst a ničí zuby. Každý den stejná práce. Vafle jsou pro ně jistotou, rutinou i kamenem u nohy. Záleží na úhlu pohledu.

„Je jejich práce za trest? Den co den kontrolují ženské z továrny vafle projíždějící na páse. Pátrají po příliš silných nebo příliš tenkých vaflích, po exemplářích, které jsou příliš hnědé nebo naopak příliš světlé. Dobré vafle jsou od sebe s hromovým rámusem odříznuty a potom naskládány na sebe. Vrstvu za vrstvou vyplivuje balicí stroj balíčky s vaflemi do předem složených krabic. Když balíčky dosáhnou okraje, ženy krabice zvedají a staví z nich věže na paletách … ráno ženské začínají o půl sedmé. O půl druhé mají hotovo, takže je dost času aby už doma čekaly na svou drobotinu, až přijede na kole ze školy. Kromě pecmistra a skladníka Patrika pracují v továrně jen ženy.“

Ženy spolu pracují, jejich rodiny bydlí ve stejné čtvrti. Rozumí si, podrží se. Některé jsou v továrně krátce, jiné roky. Vše by běželo stejným rytmem dál, kdyby do továrny nepřišel charismatický Polák Arka Narovski. Válečný veterán z Afghánistánu, vysoký, s holou hlavou a malými kleštičkami v kapse. Vypadá to, že ženám rozumí, ví, co potřebují. Pojmenovává věci, o nichž dříve nikdo nepřemýšlel, neměl tu potřebu. Až doteď.

„Slovo má někdo, kdo říká ty správné věci, kdo říká to, co by oni sami chtěli říct. Mluví jasně a jednoduše, aby ho slovo od slova mohli vnímat. Necílí na jejich hlavy, cílí na jejich srdce.“

A cílí dokonale. Vytrhává věci z kontextu, překrucuje, manipuluje, dává lidem nahlédnout na věci z úhlu, jakým on chce. Nikdo nepřemýšlí o tom, co tím sleduje, všichni jsou přesvědčeni, že mu jde jen o jejich dobro.

„Plameny nejprve přeskočí z pohovky na koberec, potom na závěsy a na skříň a než se člověk naděje, hoří celý dům … Je to nespokojenost, která se léta schovávala mezi krabicemi s vaflemi. Rostla s každou vaflí, co sklouzla po pásu. Nespokojenost, o níž se téměř nemluví a jež nyní vystrčila ostré drápy, které popadnou vše, co můžou.“

Arka pečlivě skládá dílky a dav jde za ním. On je vede, oni se nechají. Helinski ukazuje, jak málo stačí, aby lidé slepě následovali vůdce, navíc takového, o kterém nic nevědí. Logika, selský rozum i celoživotní zkušenost jdou stranou, davová psychóza strhne všechny. Lhát je jednoduché, pravda složitá a obhájit ji je někdy nemožné. Zvlášť když pravdu nechce nikdo slyšet.

„…Arka vypráví tak skromně. Tenhle chlap se nebije do prsou, vůbec ne. Navíc se chová hezky k dětem, takže nebude zase tak hroznej, ne? V hloubi duše chlapi věří, že je Arka takový jako oni: pracant se srdcem na správném místě. Zároveň však cítí, že je úplně jiný.“

Továrna je román o manipulaci, namluvené nespokojenosti, stávce, vzpouře, požáru, spoustě vytržených zubů a hlavně lidech změněných v masu bez vlastního názoru i hlasu. Psychologická i sociologická studie (hodně) inspirovaná Orwellem a možná i davem fotbalových fanoušků, mezi něž Helinski patří také. Inspirace Orwellem je možná větší, než by být měla…

Moje hodnocení: 72 %

 

Bibliografické údaje:

Autor: Roman Helinski

Nakladatel: Plus (2018)

Počet stran: 208

  

Kam dál:

Orwellova farma zvířat nebo Králíci a hroznýši Fazyla Abduloviče Iskandera. A možná také Černé ovce a beránek boží Joanny Cannonové.

 

Co budu číst dál:

Kvásek Robina Sloana, před lety jsem četla Nonstop knihkupectví pana Penumbry a líbilo se mi. Čeká mě také Váha inkoustu Rachel Kadishové, jedna z knih, na které jsem se hodně těšila.

Dlouho jsem nečetla severskou krimi, napravím s Na okraji Liny Bengtsdotterové. Výkop další série.

Chybět nebude ani Kepler62, vyšel již čtvrtý díl.