Recenze Navrátilky by mohla být hodně stručná – přečtěte si ji, je výborná.

Donatella Di Pietrantonio líčí život třináctileté (pro čtenáře) bezejmenné dívky, která za svůj krátký život ztratila dvě matky, ačkoli obě ženy stále žily. Narodila se v chudé italské rodině v sedmdesátých letech dvacátého století. Když matka krátce po jejím narození zjistila, že je opět těhotná, domluvila se s bezdětnou příbuznou, že jí dceru dá/nechá vyrůstat u ní/předá ji do její péče. Dlouhou dobu vše běželo bez problémů, dívka chodila do školy, na balet, plavat, měla své kamarády a svůj svět. Cítila se spokojená a milovaná. A pak se najednou musela vrátit do původní rodiny. Bez vysvětlení, bez pro ni pochopitelného důvodu. Najednou nebyla opečovávanou dcerou, byla Navrátilkou, v italštině Arminutou. Z života v relativním blahobytu se ocitla zpět v bídě, zpět u bratrů, sestry Adriany, málomluvného, ale rázného otce a u matky, kterou neznala a která neznala ji.

„Nikdy jsem ji neoslovila, celá léta. Od chvíle, kdy jsem jí byla vrácena, slovo máma mi uvízlo v krku jako ropucha a už nikdy nevyskočilo ven. Když jsem se na ni potřebovala obrátit kvůli něčemu naléhavému, snažila jsem se přilákat její pozornost nejrůznějšími způsoby. Někdy když jsem držela malého v náručí, štípala jsem ho do nohou, aby se rozbrečel. Ona se pak otočila naším směrem a já k ní promluvila.“

Navrátilka doufala, že si ji Adalgisa, druhá matka, vezme zpět. Byla přesvědčená, že musí být nemocná, když se jí vzdala. Z jakého jiného důvodu by to mohla udělat? Bála se o ni a snažila se zorientovat v nové situaci.

„Pořád jsi mi opakovala, že pro dívku je nejdůležitější osobní hygiena, takže ti chci sdělit, že v téhle domácnosti je náročné se i umýt. Ve dvou se dělíme o malou postel s matrací, která smrdí močí. Ve stejném pokoji spí i kluci od patnácti výš, což by se ti nelíbilo. Nevím, co se může stát. Ty, která chodíš každou neděli na mši a ve farnosti učíš katechismus, mě nemůžeš nechat v těchhle podmínkách.“

 Ztratila všechny jistoty. Její neštěstí a smutek jsou patrné prakticky na každé straně, i když ona sama o nich přímo nemluví. Nelituje se, ale určitým způsobem se zatvrzuje. Musí.

„Moje matka by určitě měla radost, kdyby to viděla. Na dálku si dělala víc starostí o mě než o svoji nemoc, nepřestávala jsem tomu věřit. A přitom jsem si v jistých smutných hodinách připadala zapomenutá. Vytrácela jsem se z jejích myšlenek. Postrádala jsem důvod, proč být na světě. Šeptem jsem opakovala slovo máma, stokrát, dokud netratilo jakýkoli smysl a stalo se jen cvičením rtů. Stávala jsem se sirotkem dvou žijících matek. Jedna se mě vzdala, když jsem měla její mléko na jazyku, a druhá mě vrátila ve třinácti letech. Byla jsem dcerou rozluk, falešných nebo zamlčených příbuzenských vztahů, vzdáleností. Už jsem nevěděla, od koho pocházím. Koneckonců, nevím, to ani teď.“

Vychovali ji jako jedináčka, nebyla zvyklá na soužití se sourozenci, z nichž někteří – hlavně bratr  Sergio – ji neměli rádi. Neuměla se bránit. Oporu a zastání nakonec překvapivě našla u mladší sestry Adriany. Původně se za ni styděla, za malou špinavou holku mluvící dialektem. Stud a lítost ale postupně nahradily něha a láska. Těžko definovatelný a do jisté míry ambivalentní vztah měla Navrátilka i s bratrem Vincezem. Další z velmi silných momentů knihy.

 Když čtete text, nutně musíte přemýšlet  o mateřství. Co dělá matku matkou? Může materiální zajištění nahradit cit? A může si to někdo vůbec myslet? V jaké situaci se matka dokáže vzdát dítěte? Sleduje tím jeho dobro nebo to své? Obě matky Navrátilky vlastně její dobro chtěly, obě ale zklamaly. V kritických momentech volily pro sebe snazší rozhodnutí, za Navrátilku se nepostavily. Pokud bych je měla srovnat, horší pro mě byla Adalgisa. Opustila ji v křehkém věku, bez potřebné informace. Zničila a popřela celý Arminutin život, lásku chtěla nahradit dary, i když o ně dívka nestála. Stála o ni. O jednu ze svých matek.

Moje hodnocení: 95 %

Bez zbytečného patosu jde Donatella Di Pietrantonio až na dřeň. Velmi silná kniha o lásce dcery k matce, o nedostatečné lásce mateřské, sobectví, ztrátách, deziluzích, lžích  nebo nedostatečně řečených pravdách. A v neposlední řadě o lásce sesterské.

 

Bibliografické údaje:

Autorka: Donatella Di Pietrantonio

Nakladatel: Argo (2018)

Počet stran: 200

 

Kam dál:

Asi by se nabízelo, abych doporučila Elenu Ferrante a její Geniální přítelkyni. Opravdu jsem se snažila, ale sérii jsem nedočetla. Pokud mezi její fandy patříte, na Velký knižní čtvrtek vychází další kniha Ferrante Tíživá láska. Uvidím, třeba jí dám šanci.

 

Co budu číst:

Měním žánr, začala jsem číst Kvásek Robina Sloana.