Jestli Morrise Gleitzmana ještě neznáte a čtete knihy o holocaustu, zbystřete. Když jsem začínala s blogem, jeho Kdysi jsem opakovaně doporučovala. Děj vypráví desetiletý polský židovský chlapec Felix. Jeho rodiče byli knihkupci, Felixovi vštípili hodnoty, které se naprosto neshodovaly s nacistickou ideologií – lásku k životu, knihám, úctu k druhým, potřebu pomoci i za cenu ohrožení sama sebe. Aby Felixe zachránili, ukryli ho do katolického sirotčince. Felix tam ale nezůstal. Viděl, jak nacisté pálí knihy, a chtěl rodiče varovat. Utekl. A mj. potkal Zeldu, sirotka, jinak také dceru nacistických rodičů. Ačkoli je jejich původ v té době naprosto neslučitelný, Zelda se stane jeho nejbližším člověkem.

Po Kdysi přichází Potom. Felix a Zelda se ukrývají poblíž koncentračního tábora, vidí vykopanou jámu plnou těl zabitých židovských dětí. Na děti, které by event. vyhlazení sirotčince unikly, je vypsaná odměna – kromě peněz i lahve alkoholu. Důvěřovat nemohou nikomu. Nic navíc není takové, jak se na první pohled může zdát. Nečekaný azyl jim nabídne nový začátek, nastal čas stát se někým jiným.

Morris Gleitzman se inspiroval příběhem Janusze Korczaka. Od roku 1912 vedl židovský sirotčinec s více než 200 dětmi. V roce 1942 byl nacisty nařízen přesun dětí do varšavského ghetta. Korczakovi nabídli svobodu, ale on se rozhodl zůstat s dětmi. Později byli převezeni do vyhlazovacího tábora Treblinka, kde všichni zemřeli v plynových komorách.

V nedávné recenzi jsem Osvětimské ukolébavce vytýkala nedostatečnou věrohodnost, tady míří Gleitzman dokonale. Autentičnost umocňuje, že děj vypráví malý chlapec. Jeho do jisté míry naivní vidění a chápání světa je konfrontováno s válečnou realitou. Ztratil rodiče, ale získal Zeldu, malou holku, novou rodinu.

„‘Zůstaneš navždy se mnou?‘ chce vědět.

Zamyslím se nad tím. Pamatuju si, jak maminka s tatínkem slibovali, že se jednoho dne vrátí, ale nevrátili. Ale vím, že chtěli. To je na slibu to hlavní. Musíte chtít ho dodržet.

‚Slibuju, řeknu.

‚Já taky slibuju,‘ praví Zelda a přitulí se ještě víc.“

Oba doufají, že najdou nové rodiče, víru neztrácejí prakticky čemukoli navzdory.

„‘Nebudeš se muset na ty dětí dívat,‘ ujistím ji. ‚Asi už budou stejně zaházené hlínou. Hrob je vážně dobré místo na to potkat nové rodiče. Jestli jsou jejich maminky a tatínkové pořád naživu, dřív nebo později budou chtít navštívit místo posledního odpočinku svých dětí. A my tam budeme čekat a nabídneme se jim jako náhradníci.“

Flexi přebírá nad Zeldou zodpovědnost, chrání ji, snaží se, aby se smířila/nebyla ještě více traumatizovaná svým původem. Zelda vidí zavražděné děti, vidí nacisty zabíjet, okrádat, chovat se naprosto bez ohledu na cokoli a kohokoli a přitom ví, že její rodiče se hlásili ke stejné ideologii.

Oporou jsou sami sobě, Felix se často v duchu obrací k Richmal Cromptonové. Jeho rodiče se modlili k Bohu, pod ideologickým tlakem se Felix modlil k Adolfu Hitlerovi. Pak pochopil a útěchu nachází u Cromptonové, britské autorky dětských knih, které četl ve šťastnějších dobách.  

„Znáte to, jak žijete se spoustou dalších dětí v tajném sklepě v městském ghettu, uděláte ze všech kabátů stan, v němž se k sobě přitulíte a snažíte se navodit pocit útulna a bezpečí, přestože ulice tam venku jsou plné nacistů?

Přesně o tomhle se teď se Zeldou v našem doupěti snažíme, jenom už nemáme kabáty.

Nemáme ani kamarády ze sklepa. V duchu se pomodlím k Richmal Cromptonové Poprosím ji, aby ochránila naše kamarády, kteří jsou pořád v tom příšerném vlaku. Prosím, nedovol, aby i oni skončili v jámě.“

Krásné, smutné, bez zbytečných kudrlinek, autentické. Jestli něco velmi ráda doporučím, jsou to Gleitzmanovy knihy.

Moje hodnocení: 98 %

 

Bibliografické údaje:

Autor: Morritz Gleiztman

Nakladatel: Argo (2017)

Počet stran: 196

 

Kam dál:

Jestli jsem nalákala, přečtěte si nejdříve Kdysi. A pak Když, třetí díl, který vyšel nedávno.

A jako tradičně doporučím Osvětimskou knihovnici (Antonio G. Iturbe). Nebo Chlapce v pruhovaném pyžamu nebo Chlapce na vrcholu hory (John Boyne). Pojí je dětský vypravěč, jehož naivita je konfrontována s válečnou  realitou. Chlapce v pruhovaném pyžamu nyní poslouchám jako audioknihu. Děj znám, soustředím tak můžu jen na interpretaci, celkové pojetí – výborné.

 

Co budu číst:

Propast Lenky Juráčkové s ilustracemi Tomáše Kučerovského. Kniha je to sice dětské, ale téma zajímavé. A já se dětských knih nebojím 🙂