Nevyhnutelná opotřebovanost citů je přesně typ knihy, díky kterým jsem začala číst komiksy.

Nenechte se zmást obálkou – zády sedící starší nahý muž a nahá žena. Nahota a sex sice v komiksu jsou, ale zdaleka nejsou hlavním tématem (a není to ten typ knih, které myslím :)). Komiks je především o stárnutí, stáří, samotě, určité sociální izolaci, sebepřijetí, resp. přijetí dané situace, bilancování a nové šanci v době, kdy se již všechno zdálo nalinkované a ztracené.

Méditerranée, 62 let, bývalá modelka spodního prádla, bezdětná, žijící sama. Právě jí zemřela matka, o kterou se starala.

„Už měsíce jsem si nepřála nic jiného než její smrt. Nemuset se pořád dívat, jak trpí. Nemuset poslouchat její sténání. A teď? … Už se mi po všem stýská … snad i po tom nářku.“

Odysseus, 59 let, stěhovák, pro nadbytečnost propuštěn do předčasného důchodu. „V důchodu od devětapadesáti. Vdovec od pětačtyřiceti. Otec poprvé ve dvaceti a podruhé ve dvaadvaceti. Ženatý od osmnácti. Vždycky jsem byl napřed. Určitě to je proto, že jsem se narodil předčasně. My předčasně narození chceme vždycky všechno zažít dřív než ostatní. Radosti i strasti … všechno.“

Méditerranée i Odysseus se najednou ocitli sami, jistota/rutina minulých dní je pryč. Kdyby se nepotkali, mohli by velmi jednoduše zahořknout, rezignovat, utápět se ve smutku a sebelítosti.

„Co mám dělat? Určitě ne číst. To nesnáším! Že bych konečně vyměnil tu kapající sprchu? To ne! Takhle aspoň někdo oplakává můj osud.“

„Kolikrát ještě vyrazím na nákupy do supermarketu? Kolikrát si koupím lahev červeného, dvě rajčata a steak (‚Ne moc velký, žiju totiž sám…‘). Kolikrát budu doufat, že na konci uličky narazím na někoho známého, aspoň od vidění? … Kolikrát ještě přijdu pozdravit kamarády z práce? ‚Náhodou‘, protože jsem se šel proběhnout, protože jsem musel podepsat nějaké poslední lejstro … Kolikrát jim ještě budu opakovat, že si užívám života, že mám konečně pohodu? Hlavně jim neříkat, že ve skutečnosti mě jen pomaličku ubíjí plynutí času, jako když moře s krutou vytrvalostí vymílá útes. Podzim života, říká se … spíš sibiřská zima!“

Jenže oni se potkali a svou (možná) poslední příležitost, jak si splnit sny, si nenechali utéct. Překvapili tím mnohé, sami sebe nevyjímaje.

Nevyhnutelná opotřebovanost citů je komiks se zdánlivě banálním tématem, ale není tomu tak. Čtěte a prohlížejte pozorně, najdete toho o hodně víc. Kresba a text se dokonale doplňují. Vnitřní monology Méditerranée a Odyssea jsou dojemné, smutné, nutí k zamyšlení, jejich dialogy a flirtování vtipné, milé. Děj Zidrou vystavil velmi kompaktně, vše je důležité, a to i zdánlivé drobnosti nebo momenty, o kterých si myslíte, že jsou zbytečné. Výborná je i slovní hříčka se jmény, tu oceníte ve více rovinách. Do dočtení do sebe vše zapadne a tvoří velmi kompaktní celek. A až knihu dočtete, vraťte se zpět na začátek. Skvělé.

 

Moje hodnocení: 90 %

 

Napsal: Zidrou

Kresba: Aimée de Jongh

Počet stran: 144

Nakladatel: Argo (2019)

 

Kam dál:

Zkuste třeba Pod dekou Craiga Thompsona, jeden z mých komiksových začátků.

 

Co budu číst: 

S největší pravděpodobností Klub Takise Würgera.