Před časem jsem velmi kladně hodnotila Prostě na mě zapomněli Jiřího Holuba. U jeho další knihy tomu nebude jinak. Zádušní mši za hraběnku jsem měla nějakou dobu doma, ale po přívalu jarních novinek jsem se k ní dostala až nyní. A pak jsem ji přečetla skoro na jeden zátah.
Dějem podobně jako u Prostě na mě zapomněli provází dívka/žena Johan(k)a, v úvodu osmiletá, ke konci knihy o čtyřicet pět let starší.
„Je mi osm let. Je skoro půlnoc, a přestože bych měla, nespím. Nikdo nespí. Celý zámek je na nohou, všichni horečnatě pobíhají a pokřikují, vůz na nádvoří se plní nejroztodivnějšími předměty, truhlami, obrazy a každou chvíli do něj někdo přidá nějakou novou věc. Odevšad se ozývají hlasy, hlomoz, šoupání a tahání nábytku a občasný výkřik.
‚Honem, no tak si pospěšte, proboha živého!‘
To hlasitě pokřikuje Josef Doubek, můj táta, majordomus a správce.“
Je červen 1945, krátce po válce, v platnost vstoupily Benešovy dekrety. Hraběnka Sofie musí s rodinou narychlo opustit zámek, domov, jistotu. Jejich původ je rozhodující, co naplat, že během války lidem ve svém panství pomáhala, zfanatizovaný dav bere spravedlnost do svých rukou, ať si pod tím představíte cokoli.
Nová doba přinesla nové pořádky. Většina zámeckého personálu byla propuštěna. Služba u aristokratů musí být po zásluze potrestána. Livreje a život v úctě k zaměstnavatelům tak museli vyměnit za montérky a zástěry na statcích a ve vývařovnách.
Stejný osud samozřejmě postihl i zbytek šlechty. Ušetřeni nebyli ani ti, kteří v republice zůstali.
„O sídla je nepřipravil Dekret, ale pracující lid. Přežili válku, aniž by se přihlásili k Němcům, a tak si majetek uchovali o dva roky déle než ti, kteří za války volili cestu jednodušší. Když po osmačtyřicátém přišli o všechno a neměli kam jít, začali pracovat v dělnických a jiných profesích.
Kníže Wratislav tahá dříví v lese. Hrabě Velebínký pracuje jako údržbář na svém bývalém zámku, princezna Radecká z Oltyně dělá uvaděčku v kině a baron z Koloděje i s manželkou pracují v družstvu … Osud si s nimi už takhle zahrál, nikdo netoužil dopadnout jako hrabě ze Svárova, který se nechtěl vzdát majetku a skončil u Příbrami v uranových dolech, odkud se vrátil až s akutní leukémií, na kterou záhy ošklivě a bolestivě zemřel.“
Johanka v té době vyrůstá. Formují se jí názory, tříbí se hodnoty. Realita jejího raného dětství je popírána, vše je generalizováno, ideologie především, zdravý rozum až poté (jestli vůbec).
„Je mi třiatřicet. Nejsem vdaná, kdo by mě taky chtěl, když už je mi tolik a slušný holky se vdávají nejpozději ve dvaadvaceti. Zatím mi to nějak nevadí, ale maminka to nese těžce … Když jsem odpoledne přijela domů, stavila jsem se ještě pro poštu.
‚Máte tam nějakou cizinu!‘ houkla na mě přes přepážku poštmistrová … Obálka byla nadepsaná krásným písmem, stálo na ní K rukám vážené Marie Doubkové. Známka byla z Rakouska.“
Hraběnka Sofie už se do vlasti nikdy nevrátila, zemřela v emigraci. Bývalý personál se rozhodně uspořádat pro ni zádušní mši. Vědí, co riskují, ale láska a úcta k bývalé zaměstnavatelce převáží strach z možných následků.
Holub výborně vystihuje kontrasty. Starší princezna je stále charismatická dáma, i když nemá co na sebe a z původního majetku jí zbyla jen brož. Manželka komunistického ministra pro změnu představuje prototyp prosté ženy, jež k moci přišla, libující se v blahobytu. O ten se nijak nezasloužila, nicméně je potřeba dát ho na odiv. Bývalý personál zámku dává v sázku mnohé, ale uspořádáním zádušní mše mají pocit, že po dlouhé době dávají svému bytí nějaký smysl, který je vytrhne z letargie. Připomene jim dobu, kdy vše bylo úplně jinak.
Jedná se o útlou knihu, přečtete ji za chvíli, ale přemýšlet o ní budete o hodně delší dobu. Během čtení se ve mně střídaly ambivalentní pocity. Sledujete přípravy, vidíte všechny možné komplikace, ale netušíte, jakým směrem vás autor povede. Zradit může hodně lidí, nebo také nemusí. Dojetí, nostalgie, obdiv ke statečnosti a zápalu se tak mísily se strachem, úzkostí, co vše přijde, resp. může přijít. A o čem všem tak bude Johanka retrospektivně vyprávět.
„Je mi třiapadesát. Stojím na letišti, srdce mi buší jako šílené a čekám na letadlo…“
Moje hodnocení: 95 %
Bibliografické údaje:
Autor: Jiří Holub
Text doprovázejí ilustrace Juraje Martišky, hodně povedené.
Nakladatel: JaS nakladatelství (2018, druhé vydání)
Počet stran: 160
Kam dál:
Prostě na mě zapomněli Jiřího Holuba. Zkuste také Mlýn Michala Vaněčka, Slepou mapu a Hotýlek Aleny Mornštajnové, Vyhnání Gerty Snirch i Žítkovské bohyně Kateřiny Tučkové nebo Legendu o jazyku Pavola Rankova.
Co budu číst:
Nedělní šachy s Tisem Stanislava Lavríka nebo Klub Takise Würgera.
Napsat komentář