Všechny Louisovy děti mě zajímaly z více důvodů. Je to absyntovka, což je pro mě záruka kvalitní reportáže. Další lákadlo představuje samotné téma, tj. problematika umělého oplodnění. Pracuji jako lékařský genetik, páry s reprodukčními problémy tak vídám často. Medicínské pojetí Kamil Bałuk, autor, kloubí s neméně důležitými aspekty psychologickými, etickými i sociologickými. Výsledkem je komplexní pohled na černou kapitolu (nejen) nizozemské historie umělého oplodnění.  

Během čtení  uvažujete o spoustě otázek. Co přesně znamená rodina? Co dělá otce otcem? Má dítě nárok na to, aby svého otce znalo? Nebo naopak – má být dárce spermatu použitého pro umělé oplodnění anonymní? Otázky jdoucí proti sobě. Představme si situaci. Neplodný pár využije darovanou spermii. Dárce je vybraný tak, aby se podobal muži, který dítě bude vychovávat. Okolí páru nic netuší a po porodu se příbuzní rozplývají nad nosánkem/tvarem uší/úst/čímkoli dalším, co má novorozenec úplně stejné jako otec. Dítě se nikdy nic nedozví a vyroste v úplné rodině, bez pocitu narušení integrity. Nebo mu rodiče o způsobu jeho početí řeknou, ví tedy, že jeho biologický otec je někdo úplně jiný. Bude ho chtít hledat? Potřebuje ho k tomu, aby mělo pocit úplné identity? Prospěje mu tato informace, nebo uškodí? Co od ní očekává? Odpovědět není jednoduché.

Zamysleme se i nad dárci. Co vede muže k tomu, aby sperma daroval? Čistě altruistická ochota pomoci? Peníze? Kompenzace čehosi? Pocit vlastní nenahraditelnosti? Je pro něj lepší zůstat v anonymitě, nebo má být informace o něm pro jeho děti přístupná? Pokud bude dohledatelný, nenaruší chod jeho rodiny dítě/děti, které ho osloví s tím, že je jejich otec? Kolik dětí by měl mít jeden dárce? Pokud zůstává anonymní, jaká je pravděpodobnost, že se takoví sourozenci potkají jako partneři?

Kamil Bałuk na žádnou z těchto otázek přímo neodpovídá, to nechává na čtenáři. Dává prostor všem zainteresovaným, aby se vyjádřili – dětem, tzv. Halfies, Polovičkám, hledajícím pravdu/kořeny, dr. Karbaatovi, lékaři, který spornou kliniku umělého oplodnění vedl, jeho kolegům z praxe, matkám dětí a samozřejmě také Louisovi, dárci spermatu. Ten chtěl „mít hodně dětí. Nejvíc ze všech. Být lepší než ostatní muži“. A to se mu povedlo, v jeho pojetí samozřejmě. Bez jakékoli regulace daroval sperma mnohokrát, počet jeho dětí se odhaduje až na 200.

Matky dětí o něm dostávaly různé informace. Podle jednoho pasu byl dárce běloch, měl pracovat ve vedoucí pozici v bance, rád hrál šachy, strategické hry, jezdil na kole. Měl by být ženatý, se dvěma dětmi. Dětství měl trávit v Limburgu. Sportovně založený, rád tráví čas ve společnosti přátel. Realita byla vlastně pravým opakem. Louis se narodil v Surinamu, ženatý nikdy nebyl, děti neměl, resp. ty spontánně počaté a jím vychovávané. A nejen to, informace o jeho zdravotním stavu nebyly správné. Možná záměrem, možná opominutím. Umělá oplodnění jeho spermatem probíhala v osmdesátých a devadesátých letech, tj. v době, kdy některé kliniky odmítaly dárce kvůli nadměrné výšce, astmatu, revmatismu nebo také homosexualitě, aby takto počaté děti „nezdědily jejich sexuální preference“. Něco jiného ale prošlo opakovaně bez problémů.

Když se Louis po letech se svými dětmi setkal, vlastně ho nezajímaly. Představovaly pro něj čárku v seznamu, pořadové číslo.

„Jeho pohled na svět je chorý. Když se stal dárcem, nezajímalo ho, jestli někomu pomůže, nebo ublíží. Jen chtěl uskutečnit svůj plán – mít co nejvíc dětí. Žije ve svém vlastním světě, kde pro nikoho jiného není místo. Zeptala jsem se ho. Proč? Proč jsi chtěl mít tolik dětí?

Odpověděl, že pokud dobře rozumí tomu, jak příroda funguje, je člověk, který má nejvíc potomků, nejúspěšnější ze všech. To není odpověď, na kterou jsem celých těch čtyřiadvacet let čekala.“

Louis se otcem stal, část Poloviček ho poznala, obě strany dosáhly v tu chvíli toho, co chtěly. Přišlo ale rozčarování. Co tedy dělá otce otcem? Kdo vlastně otec je?

„Tradiční otec je ten, který děti zplodil a vychovává je.

Biologický otec je ten, který děti zplodil, ale nevychovává je.

Dárce. Zvláštní varianta biologického otce. Zplodil, ale ne sám. Zplodil, ale neví koho, neví kolik. Někdy ani neví kde, obvykle neví kdy. Nevychovává, ale spoustě jeho dětí vůbec neschází. Některým schází, ale ti zase nevědí, že jim chybí právě on. Jiní ani netuší, že vůbec existuje.

Zákonný otec, tedy ten, který je otcem z právního hlediska. Ten, který se spolu s matkou rozhodl zplodit potomka z darovaného spermatu (protože byl neplodný nebo protože nechtěl, aby dítě zdědilo jeho nemoc). Tradičním otcem, tím nejnormálnějším na světě, prostě tátou, je pro ty, kteří ještě nevědí, že e narodili z darovaného spermatu.“

Dr. Karbaat a Loius si prostřednictvím neplodných párů splnili své sny nebo lépe řečeno vize. Jeden provozoval úspěšnou kliniku, druhý ‚měl‘ děti. To přeci chtěl. „Mít hodně dětí. Nejvíc ze všech. Být lepší než ostatní muži“.

 

Moje hodnocení: 89 %

Prim u mě stále hraje Åsne Seierstadová. Její Jeden z nás. Príbeh o Nórsku (ve slovenštině) a Dvě sestry zatím nic nepřekonalo. Jestli je nečetli, neváhejte.

 

Bibliografické údaje:

Autor: Kamil Bałuk

Nakladatel: Absynt (2019)

Počet stran: 296

 

Kam dál:

Výše uvedené Jeden z nás. Príbeh o Nórsku, Dvě sestry a také Knihkupec v Kábulu Åsne Seierstadové.

Nebo jakoukoli jinou absyntovku, záleží na vás, jaké téma vám sedne.

 

Co budu číst:

Pokračuji naprostým protikladem – dětskou knihou Hotel Winterhouse Bena Gutersona.