Stella, kniha na pomezí beletrie a non fiction. Stella, mladá krásná dívka se světlými vlasy a její život vyprávěný Friedrichem, mladíkem ze Švýcarska.

„V roce 1922 soudce poslal Adolfa Hitlera za výtržnictví na tři měsíce do vězení, anglický výzkumník objevil Tutanchamonův hrob, James Joyce publikoval román Odysseus, ruská komunistická strana si za generálního tajemníka zvolila Josifa Stalina a já jsem se narodil.

Vyrůstal jsem poblíž městečka Choulex u Ženevy, ve vile se vzrostlými cedry, sedmnácti akry půdy a plátěnými závěsy na oknech. Ve sklepě ležela planše, na které jsem se učil šermovat. V podkroví jsem se zase učil podle pachu rozeznávat kadmiovou červeň a neapolskou žluť a jaký je to pocit, když dostáváte nařezáno ratanovým klepačem.“

Muž, pro kterého byla zásadní pravda. Otec ho miloval, matka milovala víc alkohol a později také nacistickou ideologii a Německo. I sám Friedrich se vydal z bezpečí Švýcarska do Berlína. Záminkou byly kurzy kreslení, hlavní motivací právě ona pravda. Chtěl se sám přesvědčit, že to vše v Německu je opravdu skutečné.

„Byl jsem mladík ze Švýcarska, jemuž se stýskalo po otci a který miloval Židovku a jehož nejodvážnějším činem bylo snést z kopce starého kozla. Nechápal, co se to v Německu děje, proč padají bomby, proč je nutné nenávidět Židy a jsem se vůbec v této válce ocitl.“

Tou Židovkou byla Kristin nebo také Stella, žena mnoha tváří. Její chování a rozhodování formoval nejen její původ, ale také její volby. V různých situacích – i těch krizových – se lze zachovat různě. Stella si vybrala. Jenže ani to jí nestačilo. Snažila se zachránit své blízké? Sama sebe? Nebo vše popřít? A být lepší? (lepší ve velmi specifickém pojetí)

„Prohlásila, že žádná Židovka není. Nevypadá jako Židovka, nemá židovské přátele, nemluví jidiš jako východní Židé a nevěří v Boha.

‚Jsem přece úplná árijka,‘ tvrdila.

Jí vepřovou slaninu. Dokonce ani neumí nazpaměť Šema Jisrael. Židovku z ní prý udělal až Hitler.“

A bylo na ní, jak se k tomu postaví.

Takis Würger vytvořil ve Friedrichovi podobnou postavu, jakou byl Hans v jeho Klubu. Oba prožili složité dětství, jsou křehcí i silní zároveň, milující. Okolo sebe vidí krutost, násilí, jejich původní pozice pozorovatele je předem určená k nezdaru. Nestranní být nedokážou.  

V recenzi Klubu jsem psala, že „Takis Würger píše o naprosto bezohledném chování těch, kteří si myslí, že jsou nedotknutelní, o samozvaných autoritách, které se o nic samy nezasloužily, jen se správně narodily, o síle mocných a bezmoci jejich obětí, o rodině, mezilidských vztazích, ambicích, vině, jejím odlišném vnímání, resp. vůbec schopnosti ji pociťovat, tajemstvích, která dříve nebo později vyplují na povrch. A v neposlední řadě také o volbě jednotlivce. Jít s davem, nebo vystoupit? A za jakou cenu?“

Stěžejní témata zůstávají i ve Stelle. Kontroverzní postava, ale podle mě ne román jako takový, jak je uváděno v některých zahraničních recenzích. Nabízí trochu jiný pohled na holocaust, román není psán zábavně, jak je prezentují. Mj. ukazuje život ve válečném Berlíně. Kokain i kluby, kde se hrál zakázaná hudba, k městu patřily. Stejně jako potravinové lístky na straně jedné a černý trh s potravinami pro bohatší na straně druhé.

Text Würger prokládá reálnými svědectvími i událostmi. Ve čtenáři vyvolává tísnivou atmosféru. Je jasné, že pod zdánlivě bezstarostným životem plným šampaňského a ústřic se schovává mnohé.

 

Moje hodnocení: 85 %

 

Bibliografické údaje:

Autor: Takis Würger

Nakladatel: Host (2020)

Počet stran: 207

 

Za poskytnutí recenzního výtisku díky nakladatelství Host, kde mi můžete přečíst ukázku.

 

Kam dál: 

Klub Takise Würgera. A po něm Donny Tartt.

Nebo také Berlín 1936: Šestnáct srpových dnů Olivera Hilmese.

 

Co budu číst:

Cestovatelé ve třetí říši Julie Boydové a Ptáci se zlomenými křídly Ayșe Kulinové.