Prozatím jsem se na blogu téměř 100 % schovávala za knížky. Jak už ale víte, jsem ženská a mám malou dceru, jsou jí čerstvě čtyři roky. Můj věk nechme stranou :o), ale můžu přidat několik dalších střípků.

Střípek první: mám rezato-červené vlasy.

Střípek druhý: pracuju jako lékařka.

Střípek třetí: mám ráda komiksy, i když je nečtu zdaleka tak často jako beletrii.

Jestli se divíte, proč vám to cpu, důvod je jasný, alespoň u střípků dva a tři :o). Jde o oslí můstek ke dnešní recenzi knihy Fotograf, která ukazuje práci Lékařů bez hranic. A pokud se ptáte, jestli jsem také bez hranic, ne, nejsem. Nemám to na úplně ideální specializaci ani odvahu, jsem o hodně víc při zdi. Jak v televizi s naprostou jistotou nesleduji nic, co by se nemocnice týkalo (Růžovou zahradou začínaje a Dr. Housem konče), knížky s lékařskou tematikou mám moc ráda. Už na gymnáziu jsem začala číst knihy Robina Cooka, přidala Leonarda S. Goldberga, Doktoři Ericha Segala, Dům páně a Hora hoře Samuela Shema byly povinnost. V posledních letech nešlo nečíst knihy Kathy Reichs (i když mi Temperance Brennanová někdy celkem dost leze na nervy) a výborné čínské thrillery Petera Maye. Musím říct, že detektivky, kde se na vyšetřování podílí lékař, mám ráda. Vyhovuje mi analytický postup a logický sled událostí. Z řady detektivek vybočili čeští lékaři (i Lékaři bez hranic) Jan Trachta s Tichým dechem a Tomáš Šebek se zápisky z misí publikovanými online a knižně v Misi Afghánistán. Hlavně styl Tomáše Šebka je dokonalý, líčí řezničinu, naprosto specifické poměry, ale čte se to dokonale.

Logický krok od Trachty a Šebka byl směrem k Fotografovi Emmanuela Guiberta, Didiera Lefèvreho a Frèdèrica Lemerciera. V původním vydání vyšel ve třech dílech, v češtině jde o knihu jednu, a to naprosto unikátní, alespoň podle mě. Je to komiks dokládaný fotografiemi, dokumentární kniha, grafický román (označení podle vaší libosti) mapující práci Lékařů bez hranic, a to nejen tu medicínskou, ale práci všech, kteří se na průběhu misí podílejí. Francouzský fotograf Lefèvre dostal v roce 1986 příležitost odjet na afghánskou misi a beze zbytku ji využil. Kniha začíná jeho odletem z Paříže, pokračuje mezipřistáním v Karáčí, krátkým pobytem v Pešávaru, přejezdem do Afghánistánu, samotnou misí a končí návratem zpět. Lefèvre vše nafotil, později převyprávěl a Guibert nakreslil. Fotografie doplňují obrázky, obrázky zase fotografie, dostáváte tak velmi zajímavý objektivně-subjektivní mix. Výsledek je parádní. Asi nebudu přehánět, když napíšu, že něco podobného jsem nečetla. Vše je zachyceno bez příkrasy, v knize najdete jen čistou realitu. Tady rozhodně platí, že fotografie někdy vydají za tisíce slov nebo že slova jsou zbytečná.  Něco prostě slovy úplně popsat nejde, to se musí vidět. Když ne živě, tak třeba prostřednictvím fotografického komiksu.

 

Bibliografické údaje:

Autor: Emmanuel Guibert, Didier Lefèvre

Nakladatel: Meander (2012)

Počet stran: 272

 

Moje hodnocení: 81 %

 

Kam dál:

Určitě knihy Marjane Satrapiové Šitíčko a Persepolis (ano, vím, nejsou o Afghánistánu, ale komiksově zpracovány ano). Pokud chcete zůstat v Afghánistánu, líbila se mi Kavárnička v Kábulu Deborah Rodriguezové, Návrat do kavárničky v Kábulu už o něco méně.

Jestli jste nečetli Trachtu nebo Šebka, zkuste je, oba stojí za pozornost.

 

Co budu číst dál:

Dočetla jsem Jidáše, rozečetla Magického průvodce městem pod pahorkem. Ten je podivně super, přesně jak jsem doufala. Však to už znáte, o tom příště a pak taky.