Chtělo se vám někdy zatleskat, když jste dočetli knížku? Mně ano! Naposledy bych aplaudovala Janu Sonnergaardovi. Soubor povídek Poslední neděle v říjnu a jiné temné příběhy představuje výběr z jeho trilogie Radiátor, Poslední neděle v říjnu a Caspar Michael Petersen mi pořád nahání hrůzu, které vyšly v letech 1997 – 2003. Do češtiny je přeložili studenti Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze v rámci semináře Nakladatelská praxe. A je to pecka.

Všechny povídky jsou úderné a stručné. Třeba hned první Ve středu dopoledne u Annette má jen stránku a půl a je i tak (právě proto) výborná. Všechny pojí cynismus, prakticky nulová sebereflexe, žádná úcta k druhým nebo empatie a řešení problémů pomocí alkoholu bez ohledu na cokoli jiného. Hlavní mužští hrdinové jsou spíše nesympatičtí, egocentričtí, povrchní, rozhodí je jen vlastní selhání nebo neúspěch. Ženské protějšky mohou být slabé nebo silné, to je jedno. Sonnergaardovi povídkoví muži si v drtivé většině chování těch druhých interpretují po svém tak, aby to nenarušilo jejich vnímání sebe sama. Vždyť co záleží na skutečnosti, ačkoli je někdy úplně nevinná. Emoce  prakticky chybí, i když se řeší nevěra, vztah s učitelem, opilecká akce během rozlučky se svobodou s tragickou koncovkou, mrtvá sousedka, rozchody a setkání po nich, šikana v minulosti a konfrontace s ní v přítomnosti, násilí nebo vážná nemoc.

 „Protože někdo by to děcko měl utěšit. Někdo by ho měl vzít do náručí a říct mu, že se nic nestalo a že už se nemusí bát… Doufám, že ji neuhodí, pomyslel si muž a přidal do kroku. Ale její otec to samozřejmě udělal… Ale i když to slyšel, uhnul doprava.“

„Teď mrkej… koukej, k čemus mě dohnala … Odešla bez rozloučení. A v tu chvíli mi docvaklo, že přesně o to jí šlo. Udělat ze mě blázna … Stál jsem tam … Tohle se nedělá. To, co teď provedla, není košer. Jenže ona to udělala.“

„A nelži mi do ksichtu. Už bys mi dávno měla ždímat konto jak dojnou krávu, ne tu sedět jak pecka. Trochu upřímnosti, víc po tobě nechci. Zas pak blbej nejsem. Prokouk jsem tě. Slepej nejsem.“

„My jsme přece jeden druhému nic hezkého nepřáli. Nejradši bych ji srazil k zemi a kopal a kopal a kopal a strčil ji pod autobus a pod taxík a pod vlak. A ona zas chtěla, abych už vypadnul. A nadobro zmizel a nikdy se nevrátil.“

 No, abych to úplně nezobecňovala, malý záchvěv citu by se v povídkách našel. Prožívá ho třeba muž po finančním bankrotu, když k němu po odchodu správce dluhu přijde přítelkyně. „Objala mě i přes to, že mě toho ještě čekalo hodně, a ten dnešek, to ještě nebylo vůbec nic, a než přejde půlrok, bude všechno v háji … Ale ona mě objala.“ I když všudy přítomný egoistický náhled nebo konstruktivní řešení ani tady nechybí.

Moje hodnocení: 92 %

Skvělé, skvělé, skvělé. I když jsem četla o slaboších, hajzlících a sobcích, neměla jsem po dočtení potřebu vyvážit to nějakou romanťárnou. Jen jsem si povídky vychutnala, dokonale napsané. Více takových! Bohužel již ne v podání Jana Sonnergaarda.

 

Bibliografické údaje:

Autor: Jan Sonnergaard

Nakladatel: Pistrorius & Olšanská

Počet stran: 128

 

Kam dál:

Dánsky neumím, takže mám smůlu, nic jiného od Jana Sonnergaarda do češtiny zatím nebylo přeloženo. Objevuji ale poklady nakladatelství Pistrorius & Olšanská. Čekají mě třeba Malé klíče, velké pokoje (Bjørg Viková), A bylo jitro (Sajjid Kašua) nebo třeba Tvrdohlavá stvoření (Aimee Benderová). A Lesní lišky a další znepokojivé příběhy jste četli? Ty jsou také od nich :o).

 

Co budu číst:

S nakupováním knížek jsem v posledních dnech trochu ujela… výběr mám hodně široký. Po pečlivém uvážení jsem se nakonec přesunula z Dánska do Finska a čtu Čtyřcestí.