Krátím texty, které čtu. Už jsem to někdy psala, ale dřív jsem četla hlavně tlusté romány, čím více stran, tím lépe. Pak začaly moje knižní postřižiny 🙂 Knihy v podobě solidních závaží čtu stále, ale přidala jsem i povídky. A dobře jsem udělala. Vůbec nechápu, proč jsem se jim vyhýbala. Teď přišla řada na poezii, tj. něco, co jsem se naprosto opomíjela. S kým jiným začít než s básníkem, kterému vyšla již šestá sbírka, který byl opakovaně nominován na Magnesii Literu a letos ji dostal. S básníkem, jenž sám píše i poezii překládá. S Milanem Děžinským.

Na první pohled zaujme obálka a grafika. Ty má na svědomí Martin T. Pecina. Prostá tmavě modrá, na ní dva velké bílé kruhy složené z několika menších. Pěkně vyjádřená symbolika, modrá jako voda v řece obtékající/obcházející ostrov/ostrovy. Nebo třeba jako malá očka, jež zůstanou, když ze stromu odstřihnete větve

Každý rok jdu na konec zahrady a javoru,

který jsem vypiplal z nalezeného semenáčku,

ustřihnu větve.

Na zajizvené kůře mrká vyděšené očko,

jak se k němu rok co rok

s nůžkami blíží odhodlaný bůh.

Básně pojí nebo se jimi prolíná několik základních motivů: rodina a děti, vztahy, láska a domov (myšleno obrazně i doslova ve smyslu okolí Roudnice nad Labem, kde Děžinský žije).  Tedy věci, které nám dávají jistotu a zároveň nám ji berou. Píše o pomíjivosti (okamžiku i života), smrti a konečnosti.

Tuto báseň jsem načrtl na obrázek s andělem.

Má rozpražené ruce jako moje láska k lidstvu.

To jsi, tatíčku, ty.

Když mě chce potěšit, říká mi tatíčku.

Přichází ten mladší a stojí ve dveřích

jako rozpustilý duch.

Neříká nic. A je to nic, které neznamená nic.

Mé štíty proti prázdnotě.

Až do ní odejdu,

najdou mě v jarním tání s láskou k lidstvu.

Poznají mě po šroubu v levé noze,

který jsem si vysloužil

jako medaili v nohejbale.

 Básně nepůsobí depresivně nebo smutně. Vyznívají spíše jako konstatovaní, úsporně sdělená fakta člověkem, který vzal vše na vědomí a je schopen nadhledu, někoho, kdo má životní i literární zkušenost.

Chtěl bych dnes přijít do veselého domu,

aby se na mne žena usmívala jako ve svatební den,

Nic aby nenahlíželo do oken,

Vítr aby v okap šeptal.

…

I ta nejkrásnější báseň říká, co dávno vím.

Báseň není život.

Je v pořádku, když končí nádechem.

Moje hodnocení:

Nemám tolik načteno, abych si troufla hodnotit procentuálně. Sbírka se mi líbila. Úplně jsem nevěděla, co mám čekat, byla jsem ale velmi mile překvapena. Pročetla jsem ji dvakrát a určitě se k ní vrátím. A ve čtení poezie budu pokračovat.

 

Bibliografické údaje:

Autor: Milan Děžinský

Nakladatel: Host (2017)

Počet stran: 64

 

Kam dál:

Doma mám sbírku Dům, který opouštíš Martina Vopěnky. A také dětskou Malenku s básněmi Radka Malého.

 

Co budu číst:

Aktuálně čtu odeonku Cop Laetitie Colambani. V pátek vyšla druhá kniha Han Kang Kde kvete tráva.