Dvě sestry je první kniha Åsne Seierstadová vycházející v češtině. Mateřský slovenský Absynt má trochu náskok, ve slovenštině vyšla i její další kniha Jeden z nás. Príbeh o Nórsku mapující život, přípravu a samotné vraždění Anderse Breivika na ostrově Utøya. Jestli jste Príběh o Nórsku četli, dostanete přesně to, co očekáváte. Seirstadová ani v nejmenším z vysoce nastavené laťky neslevila. V obou knihách jde o detailní reportážní práci založenou na velmi podrobném studiu, pečlivém dokládání zdrojů a maximální snaze o objektivitu. Informace se snaží ověřovat z více zdrojů, pokud to není možné, vysvětluje důvody, všem zúčastněným dává možnost vyjádřit se k textu ještě před jeho vydáním.

Dvě sestry, Ayan (na začátku knihy 19 let) a Leila (16 let), žily s rodinou dlouhodobě v Norsku. Rodina pocházela ze Somálska, odkud před lety uprchla. Zdálo se, že se všichni dokázali začlenit. Sestry získaly norské občanství, chodily do školy, měly přátele. Náboženství nebo původ nebyly pro ně důležité, dvě nejlepší kamarádky Ayan pocházely z Chorvatska a Číny. Postupem doby se ale obě sestry začaly nekriticky přimykat k islámu a vše se začalo měnit, ony se začaly měnit.

„Leila často mluvila o soudném dni, kdy jen pravověrní budou ušetřeni Božího hněvu. Říkávala, že pozemský život je pouhá zkouška, že pokud člověk následuje Boha, přijde skutečný život potom, v ráji. Pak bude člověk žít v zahradě, kde zrají nejchutnější plody, kde v řece teče mléko, kde člověka prostoupí blaho a dostane se mu všeho, po čem touží.“

(nejen) Ayan a Leila po tom zatoužily, tajně odjely do Sýrie, nechaly se naverbovat do svaté války na stranu samozvaného Islámského státu. Tam se obě rychle provdaly a otěhotněly. Není přeci větší štěstí, než když žena může rodit další bojovníky, nejlépe chlapce, samozřejmě… V jejich podání představoval útěk do Sýrie povinnost, lidé tam trpí, ony jim musí pomoct. Navíc se tímto obětují pro rodinu. Ten, kdo zemře jako mučedník, si může do ráje vzít sedmdesát členů rodiny.

Co vše vede dvě dívky žijící většinu života v Norsku, aby se takto zradikalizovaly? Aby odešly od rodiny, přátel, spálily za sebou všechny mosty? Ze samostatně myslících dospívajících dívek se staly ženy zahalené v niqábu? Ze studentek hrajících fotbal fanynky poprav bezvěrců? Jak je možné, že si toho nikdo nevšiml? Rodiče, sourozenci, kamarádi, učitelé? Odpověď je jednoduchá a velmi složitá zároveň. Dokonale ji vystihuje jedna věta, kterou užívají bojovníci ISIS při verbování nováčků. „Proč být druhořadým Norem, když můžeš být prvořadým muslimem?“ Selektivně účelově vybrané atraktivně podané informace, boje v Sýrii podané v romantickém hávu, neustále přiživovaná nenávist k bezvěrcům, stavění do pozice nechtěných a vykořeněných udělají své. Správní muslimové nemohou podle jejich interpretace žít na Západě, je potřeba vybudovat chálífát. Naverbované dívky tak odjížděly do Sýrie tvořit novou společnost založenou na Alláhových zákonech. Hnala je k tomu uměle podporovaná individuální povinnost a identita vystavěná k obrazu potřeb ISIS. Pocit vykořenění nahradila sounáležitost.

„Dívky chtěly následovat Proroka. Vdát se v raném věku, protože ‚manželství je polovina náboženství‘. Většina rodičů byla velice pyšná, pokud jejich dcery začaly praktikovat islám intenzivněji, ovšem linie mezi intenzivním praktikováním a radikalizací byla velice tenká. Nikdo se ze dne na den neprobudil jako extremista, každý k tomu směřoval postupně. Dívky angažující se v extremistických sítích se vzájemně ovlivňovaly, podporovaly se, když byl svět proti nim. Nepouštěly mezi sebe nikoho, kdo by s nimi nesouhlasil … Naslouchaly kazatelům, kteří tvrdili, že Západ nebude spokojený, dokud bude existovat jediný muslim. Část dívek těmto názorům uvěřila.“

Seierstadová se věnuje se politické situaci v regionu a důležitým momentům vedoucím k eskalaci konfliktu. Mapuje život celé rodiny před a po odjezdu dívek. Nesoustředí se jen na Leilu a Ayan, píše také o dalších, kteří se vydali do Sýrie. Žasla jsem, co vše uniklo pozornosti, čemu všemu nebyl přikládán správný význam, co bylo přehlíženo a bagatelizováno. Dívky se svými názory netajily doma ani škole, ale například učitel náboženství je bral jako osvěžení výuku, vítal jejich odlišný, ale zajímavý názor. Ano, po bitvě je každý generál, ale co myslet, když se mladí mudžáhidíni přihlásí do mysliveckého kurzu a zajímají se jen o přístup ke zbraním? V norském podání jim toto právo nelze a priori odmítnout… Vybavila se mi paralela s policií hledající správný přístup na ostrov Utøya a následně jedoucí v potápějící se lodi, zatímco tam Breivik vraždil.

Velmi rozporuplná byla pro mě také postava Sadiqa, otce dívek. Snažil se je dostat pryč, ale nezvolil ten nešťastnější způsob. Vždyť proč nelhat, nepodvádět a nechtít automaticky podporu, když on ji přeci potřebuje. Dělejte, snažte se. Pokud jste knihu četli, co si o něm myslíte?

Moje hodnocení: 95 %

 

Bibliografické údaje:

Autor: Åsne Seierstadová

Nakladatel: Absynt (2018)

Počet stran: 520

 

Kam dál:

Pokud vám nevadí číst ve slovenštině, přečtěte si Jednoho z nás. Príběh o Nórsku. Je to jedna z nejsilnějších knih, co se mi dostala do rukou.

V češtině vyšlo již celkem osm absyntovek, zkuste třeba Ganbare! Workshopy smrti Katarzyny Boni, Ku-klux-klan. Tady bydlí láska Katarzyny Surmiak-Dormańké nebo Srdcového krále Hanny Krallové. Výborná je také 1947 Elisabeth Åsbrinkové (ta je ve slovenštině).

 

Co budu číst dál:

Přišel čas na Johanu Zuzany Dostálové, Pavly Horákové a Aleny Scheinostové. A dřív, než jsem stihla napsat recenzi Dvou sester, knihu jsem přečetla 🙂