Nestvůra z Essexu je skoro o všem jiném než o nestvůře samotné. Víc než ona je důležitější její mýtus, vidina něčeho bájného, tajemného, strach nahánějícího na druhé straně také výzva k vědeckému bádání a v podání hlavní postavy Cory touha stát se druhou Mary Anningovou. O co je v knize méně nestvůry, o to je v ní více všeho jiného. Viktoriánská Anglie a život ve městě i na venkově, mezilidské vztahy, láska, přátelství, úcta i despekt, svoboda a touha po ní, víra v Boha postavená proti vědě, ať už jde o medicínu nebo paleontologii. Vedle nich/společně s nimi strach z nadpřirozena, bolesti, ztráty nebo závažné nemoci, násilí, ctižádost, očekávání, zklamání, rezignace i smíření. Text přitom drží pevně pohromadě, kniha při tom všem není přeplácaná.

„Sáhla do brašny a podala jim amonity a žabí kameny a nechala je kolovat. ‚Jsou staré stovky tisíc let,‘ vyprávěla jim: ‚Možná i miliony!‘ a pan Caffyn, jenž strávil prvních dvacet let svého života v metodistické kapli ve Walesu, zakašlal a řekl: ‚A pamatuj na Stvořitele svého ve dnech mladost své…‘ a vypadal trochu dotčeně.“

„‚Jak jsem dopadl?‘ Zeptal se pastor a doufal, že dopadl někam mezi víru a rozum a příliš si u toho neublížil.“

„…povězte mi: ‚zajímáte se o lékařskou vědu nebo tomu brání váš kolárek?‘ A v následující chvíli Will nemohl jinak než obdivovat muže, jenž přímo hořel ctižádostí … ‚Vypadáte zděšeně – to není na místě: tohle je budoucnost! … Není vám nic?‘ A Will skutečně vypadal, že omdlí, ale nevadily m trubičky a tělesné tekutiny, nýbrž suchý, věcný tón, kterým to chirurg říkal, jako by všechna Boží stvoření mohla být oškubána a vyvržena jako slepice.“

Cora Seabornová ovdověla jako velmi mladá. Ztratila manžela, ale nelitovala. Naopak se cítila osvobozená. Její syn ztratil otce, ale ani on nelitoval, nebyl toho schopen. Ve viktoriánské Anglii byl vnímán jako zvláštní, dnes bychom mu diagnostikovali poruchu autistického spektra. Cora se synem a společnicí odjela do Essexu, kde pomalu začínala doceňovat nečekaně získanou svobodu. Procházela se po plážích a snila o tom, že objeví essexskou nestvůru. Život na venkově jí vyhovoval více než ve městě, kde se cítila více svazována konvencemi a deklarovanou morálkou. Ona taková nebyla a ani nechtěla být. Nejraději chodila v dlouhém kabátě ucouraném od bahna, s neupravenými vlasy a klidně v pánských botách.

Sarah Perryová věrohodně vystihla atmosféru dobu, kam zasadila děj. Vyhrála si s rozpory, které musí řešit hlavní hrdinové. Můžou vedle sebe existovat víra v Boha a pokrok v medicíně? Co se očekává od ženy? Co od manželky? Co se stane, když se zamilujete do někoho naprosto nevhodného? Nedostupného ve více ohledech?

Nestvůru si přečtěte a v textu najdete mnohem víc než jen odpovědi na tyto otázky.

Moje hodnocení: 89 %

 

Bibliografické údaje:

Autor: Sarah Perryová

Nakladatel: Argo (2018)

Počet stran: 440

 

Kam dál:

Jestli máte rádi příběhy z viktoriánské Anglie současných autorů, přečtěte si třeba Kvítek karmínový a bílý a Jablko Michela Fabera nebo knihy Sarah Watersové (Zlodějku nebo Špičkou jazyka). A jestli nevíte, kdo je Mary Anningová, sáhněte po Příbězích na dobrou noc pro malé rebelky 🙂

Z jiné doby, ale víry se také dotýkající by měla být kniha Černé ovce a beránek boží Joanny Cannonové. Mám doma, přečtenou zatím ne.

 

Co budu číst:

Dočetla jsem … s duší beadníka Jaroslava Irovského. Je to dokonalý protiklad k Nestvůře z Essexu. O něm příště.