Útlá knížka o 112 stranách skrývající v sobě mnohé. Poválečná Francie, stárnoucí psychoterapeut, který před odchodem do penze netrpělivě odpočítává sezení s pacienty, a Agathe, mladá Němka, žena s úzkostmi, po několika pokusech o sebevraždu, hledající/pochybující o smyslu svého života.

„Kdybych šel do penze v 72, zbývalo by mi pět měsíců práce. Odpovídalo by to 22 týdnům, a kdyby dorazili všichni pacienti, znamenalo by to, že mě čeká přesně 800 rozhovorů. Kdyby někdo sezení zrušil nebo onemocněl, počet by se samozřejmě snížil. Každopádně v tom byla jistá útěcha.“

Sezení s pacienty se pro doktora stala rutinou. Jejich problémy ho již prakticky nezajímají, spíše ho nudí, nemá potřebu je řešit. Práce, kterou dříve miloval, přešla jen v povinnost, nevkládá do ní nic navíc. Proč také, když už to bude trvat jen chvíli a on skončí. Soustředí se sám na sebe, nikdo jiný pro něj není důležitý, nic jiného ho vlastně nezajímá.

„Díky mnohaletému tréninku jsem dokázal na těch správných místech něco zabručet, aniž jsem její vyprávění vlastně poslouchal, a když jsem měl štěstí, po jejím odchodu jsem si nepamatoval ani slovo.

…

Z jakéhosi důvodu jsem si ve skutečnosti přál tady takhle osaměle sedět a utápět se v sebelítosti. Proč – takhle to vždycky začínalo – člověku nikdo neprozradí, co se ve stáří děje s tělem?

Proč mu nikdo nepovypráví o bolavých údech, povislé kůži a zhoršeném zraku? Stárnout, přemýšlel jsem, zatímco mnou proudila hořkost, nejvíc ze všeho znamená pozorovat, jak se stále zvětšuje rozdíl mezi sebou samým a vlastním tělem, dokud se člověk jednoho dne sám sobě zcela neodcizí. Co krásného nebo přirozeného se v tom má skrývat?“

Pak ale přijde Agathe. Ona a později také madame Surrugueová, doktorova sekretářka, ho přinutí k akci. Konfrontace s nimi jej vytrhne z letargie, naruší jeho sebestředné uvažování. Byl takový dříve? Pokud ne, co se stalo, že se změnil? Rezignoval? Zlenivěl? Vyhořel? Je už pravdu starý na to, aby mohl pomáhat jiným? A je schopný pomoci sám sobě?

„‘Vlastně si nejsem jistý, … , jak bych vám mohl pomoct,‘ řekl jsem. ‚Nikdy jsem nikoho nemiloval.‘

Ta slova mě překvapila, ale … jen odvětil: ‚Ne, všichni takové štěstí nemáme. Vám se možná bude umírat snadněji.

‚Možná,‘ připustil jsem, ‚ale o to těžší je pro mě žít.‘“

Agathe ho fascinuje, zjišťuje, že jí opravdu pomoci chce. Probudí v něm touhu začít opět fungovat, nejen odpočítávat sezení.

„Představil jsem si, jak mezi námi jako silný opar visí její beznaděj, a abych ji povzbudil, naklonil jsem se v křesle: ‚Není pravda, že je na něco pozdě, Agathe. Myslím si, že život se skládá z dlouhé řady různých možností volby, se kterými musíme utkat. A teprve až za ně odmítneme přijmout odpovědnost, nám začne být všechno jedno.“

Anne Cathrine Bomannová napsala příběh o samotě, konfrontaci s realitou, rezignaci, ztrátě/hledání smyslu, vidině konci i touze po novém začátku. Poetické, otevírající nejednu Pandořinu, křehké i silné zároveň, ve velmi povedeném překladu Lady Halounové.

 

Moje hodnocení: 95 %

 

Bibliografické údaje:

Autor: Anne Cathrine Bomannová

Nakladatel: Host (2019)

Počet stran: 112

 

Kam dál:

Komiks Nevyhnutelná opotřebovatelnost citů. Zkuste také Případ Collini nebo Vinu Ferdinada von Schiracha, Podivuhodné počasí v Tokiu Hiromi Kawakamiové, Pod skleněným zvonem Sylvie Plathové nebo Šílenou touhu tančit Elieho Wiesela (a pak jeho Noc).

Brzy vyjde také Tak akorát Josteina Gaardera. V překladu Jarky Vrbové s podtitulem Krátké vyprávění téměř o všem. Nejedno lákadlo.

 

Co budu  číst:

Zůstávám na severu, dočítám 1793 Niklase Natt och Dag. Paráda veliká.

                                                       ,