Když Anežka vyšla, cíleně jsem ji nečetla. Téma adopce romské holčičky mně přišlo až příliš tendenční a bála jsem se moc schematického nebo černobílého zpracování. Pak ale přišla Malinka Dity Táborské, jejíž ústřední téma také představovala adopce, v širším pojetí mateřství jako takové. Ta mě nalomila a Houbařka, druhá kniha Viktorie Hanišové, dorazila. Nadešel ten správný čas na Anežku.

Přečetla jsem ji za dvě noci. Byla vlastně o něčem úplně jiném, než jsem čekala. Julie měla přesně nalinkovaný život. Opustila nenáviděnou vesnici a matku, jíž opovrhovala, vystudovala, měla partnera, v práci se jí dařilo. Měla vše, jen ne dítě. Proč taky. Pouze by ji omezovalo. Chtěla cestovat, chtěla si užívat života. Až jednou dostala v práci složitý úkol, s nímž si nevěděla rady, a navíc do ní  břichem narazila těhotná kolegyně. Pracovní problém byl najednou vyřešen, Julie otěhotní.

„Dá se to vlastně považovat za zcela logické a rozumné rozhodnutí. Co se týče kariéry, dosáhla Julie nejvyššího možného postavení a není kam dál postoupit. … Dítě by tedy mohlo být tou správnou přidanou hodnotou k dosavadnímu životu. Je načase, aby své znalosti a zkušenosti dobře zúročila. Teď už ví, jak je má nejlépe investovat – předá je svému potomkovi.“

Chladné, čisté a racionální řešení bez zbytečných emocí. Pro Julii naprosto typické. K mateřství přistoupila jako k projektu, měřila bazální teplotu, hlídala vhodné dny, úkolovala partnera. Vše cílila naprosto přesně, ale přesto to nedopadlo tak, jak si představovala. Rozhodla se tedy pro adopci a získala do péče malou romskou holčičku.

„Pro adopci hovoří hlavně to, že jiné dítě než romské nezíská. A kromě toho – Julie se při tom pomyšlení trochu začervená – doufá, že díky adopci snad jednou skutečně porodí. Své vlastní dítě.“

Nebyla to vysněná Anežka, ale Agnes. Julie vystavěla její život na lži. Vymyslela dokonalý plán, podle kterého Agnes Romka nebyla. Držela ji hodně zkrátka, cíleně ji vedla za výkonem, kladla vyšší a vyšší cíle. Pokud projevila nějaké emoce, tak jen ty negativní, když se Agnes v jejích očích něco nepovedlo.

„Ty svině! Zmlkni už, nebo vyhodím z okna! Ty krávo zasraná! Vetřela ses mi do života, táhni, odkud jsi přišla! Nadává v duchu Julie a cpe jí dudlík, ale holčička ho znovu a znovu vyplivuje. Nejraději by jí ho přilepila leukoplastí. … Představuje si, že malé uslzené tvářičce vráží pohlavek. A pak ještě přidá ránu pěstí, tluče Agnes hlava nehlava.“

Základní výchovný prvek představovala kontrola. Julie kontrolovala vše, vypracovala systém odměn a na lednici vylepila motivační plán. Opomenula ale to zásadní – být matkou. Byla Agnes koučkou, pozici personalisty zastávala v práci i doma. Známky a výsledky byly jediné, na čem jí záleželo. Při tom všem jí ale uniklo, že dcera (nejen) tím trpí, postupně se jí vzdaluje a staví se do odporu. Ostatně co jiného by se dalo čekat.

Viktorie Hanišová se dotýká velkých témat – neplodnosti, ztráty partnera, dítěte, mateřství, adopce, očekávání naše i druhých, šikany i rasismu. Největším rasistou v knize byla samotná Julie. Ta sice adoptovala romskou holčičku, ale snažila se to popřít, jak jen to šlo. Pro mě naprosto jasná hlavní záporačka celé knihy. Žena, jež se tolik snažila být matkou, ačkoli jí být radši neměla. Selhala na plné čáře. Když jsem knihu četla, bylo mi smutno, hodně smutno.

Moje hodnocení: 89 %

Hodnotila bych výš, ale zklamal mě konec. Musela jsem ho přečíst dvakrát, abych si byla jistá, že jsem ho správně pochopila.

 

Bibliografické údaje:

Autor: Viktorie Hanišová

Nakladatel: Host (2015)

Počet stran: 256

 

Kam dál:

Doporučení je naprosto jasné a logické. Pokud jste nečetli Malinku Dity Táborské, napravte to. Výborná kniha. Líbila se mi o něco víc. Obě knihy pojí hodně a zároveň jsou naprosto odlišné. Porovnejte třeba ženy, které adoptovaly – Inu a Julii. Jednu, která dala dceři vše, lásku, péči, domov, oporu, pochopení, ale nestačilo to. A druhou, která chtěla dítě čistě z racionálních důvodů. Vychovávala chladně, strojově. Co může taková matka dítěti předat? Jak se může cítit dítě, které se dozví, že celý jeho život byl lež? Komu může věřit, když ne matce, resp. ženě, jež ho vychovávala? Je hlas krve silnější než cokoli jiného?

A přečtěte si rozhodně i Houbařku Viktorie Hanišové. A po ní Do tmy Anny Bolavé. A srovnávejte, přemýšlejte. Pište. Budu ráda.

 

Co budu číst:

Do adopčního trojlístku mi chybí Rok kohouta Terezy Boučkové, ten ale ještě na chvíli odložím.

Chtěla bych něčím odlehčit, ale z dětských knih, co mám doma, mi zbývá přečíst jen Transport za věčnost  Františka Tichého, to teď nedám.

Tak asi bude nějaká vražda nebo severské podivno v Sobí hoře Karin Tidbeckové.