Další výborná kniha z doby holocaustu viděná/vyprávěná dětskýma očima. Po Potom a Když Morrise Gleitzmana asi nešlo sáhnout po něčem jiném. Myslím, že není zcela na místě knihy srovnávat, Gleitzman i Boyne příběhy uchopili velmi jistě a oba jiným způsobem, knihy jsou čtenářským zážitkem. Na porovnání prožitku přečteného a poslechnutého jsem ale byla zvědavá hodně. Michalovi Zelenkovi v režii Hynka Pekárka se už tak hodně dobrý text Chlapce v pruhovaném pyžamu podařilo ještě povýšit. Působivý poslech.

Brunovi je devět. Bydlí s rodiči v krásném domě v Berlíně. Tatínek je voják, má asi hodně důležitou práci, i když Bruno úplně přesně neví jakou. To, že je válka, nijak nevnímá. Má své kamarády, rád si hraje, personál v domě se stará, aby měl vše potřebné. Na jednu večeři dorazí i Fíra, a Brunově rodině tak zničí jejich zdánlivě poklidné žití.

 „Fíra byl mnohem menší než otec a podle Brunova názoru ani neměl takovou sílu. Tmavé vlasy měl nakrátko ostříhané a pod nosem se mu ježil knírek tak malý, že se Bruno divil, proč si ho vůbec pěstuje – anebo že by na těch pár vousků při holení zapomněl?“

Fíra převelí Brunova otce na zvláštní místo, chlapec je přesvědčený, že se to tam jmenuje Oušic. Musí opustit své kamarády i Berlín. Blízko nového domu je sice spousta dětí, ale jsou na druhé straně plotu. Bruno to vnímá jako velkou nespravedlnost. Nechápe, podle jakého klíče jsou rozděleni. Proč si s ostatními nemůže hrát, vždyť to jsou děti jako on.

„‘Já prostě nerozumím tomu, proč nám není dovoleno jít za ten plot na druhou stranu. Co je na nás tak špatného, že si tam nemůžeme jít hrát?‘ Gretel na něho nejdříve nevěřícně valila oči a pak se dala do smíchu. Přestala, až když si uvědomila, že to Bruno myslí smrtelně vážně.

‚Bruno,‘ spustila pištivým hláskem, jako by mu vysvětlovala něco naprosto elementárního, ‚ten plot tam přece není proto, aby zabraňoval nám jít tam, ale aby se oni nemohli dostat sem k nám, na naši stranu.‘

…

‚Takže všichni lidé na tamté straně jsou Židé … My jste také Židé?‘

Gretel se zašklebila, jako by ji někdo uhodil do tváře. ‚Ne, Bruno! To my rozhodně nejsme. A nikdy nic takového  neříkej!‘

‚Proč ne? Co teda jsme my?‘

‚My jsme…,‘ spustila Gretel, ale pak se zarazila a zamyslela se. ‚My jsme…‘ zkusila to znova, ale nebyla si jistá, jak má na tuto otázku správně odpovědět. ‚my prostě Židé nejsme … my

jsme jejich protiklad.‘

‚Takže Protikladi žijí na jedné straně plotu a Židi na té druhé.‘

‚To je ono, Bruno.‘

‚Takže Židé nemají rádi Protiklady?‘

‚Ale kdepak, jsme to my, kdo nemá rád je, ty hlupáku!‘“

 Protože se Bruno jako Protiklad necítí, před všechny zákazy si kamaráda přeci jen najde, hubeného chlapce v pruhovaném pyžamu, Šmuela.

„Když Bruno přistoupil k chlapci, viděl, že sedí na zemi se zkříženýma nohama a upřeně hledí do prachu a hlíny před sebou, Až za chvilku zvedl hlavu a Bruno konečně spatřil jeho tvář. Měl moc divný obličej. Jeho pleť byla šedivá, ale to jiný odstín šedi, než na jaký byl Bruno zvyklý. Velikánské oči vypadaly jako světlehnědé karamely, jejich bělmo bylo neobyčejně bílé, a když je chlapec pozvedl, na Bruna se zadíval pár obrovských zoufalých očí. Bruno věděl naprosto jistě, že jaktěživ neviděl hubenějšího a smutnějšího hocha, pročež se rozhodl, že ho osloví.“

Text stojí zejména na rozdílu/srovnání Bruna a Šmuela. Michala Zelenky je v audio verzi jasně odlišuje i vystihuje. Bruno je v jeho podání zpočátku nafoukaný kluk, který si rád vymýšlí. Je to typický dětský egoista, prozatím nezatížený okolním dění. Šmuel je chytrý, zbytečně neplácá, naivita, která by měla příslušet k jeho věku, je vzhledem k událostem naprosto zničena. Díky jejich srovnání je kniha nejen pohled na válečné dění dětskýma očima, kontrast obou chlapců ukazuje mnohem víc než desítky stran popisu událostí. Zelenka je ideálním interpretem i z jiného důvodu. Jeho otec byl lidické dítě, Zelenka tak vyrůstal v prostředí, jehož se události druhé světové války staly nedílnou součástí.

„Moje rodina je velice těsně spjatá s událostmi druhé světové války, a přestože se zdá, že je to dávno, ten dopad pořád přetrvává. U svých blízkých vnímám takový latentní smutek a bolest, nebál bych se říct, že ho máme až geneticky zakódovaný. Na světě je stále strašně moc zla a my se nepoučíme a nepoučíme. Proto je podle mě nutné to pořád připomínat, je potřeba tu naši poměrně nedávnou historii vést v patrnosti, aby se neopakovala. Abychom včas rozpoznali zlo už ve fázi, kdy začíná vystrkovat růžky…“

Nahrávku doprovází původní hudba. Začíná jako dětské natahovací hrající strojky, z nichž čiší nevinnost, klid a bezpečí. Jakmile je ale Bruno pomalu konfrontován s realitou, kterou prozatím nechápe, hudba se mění. Evokuje honky tonk piano nebo dítě teprve se učící hrát klavírní skladby. Stejně jako se Bruno učí poznávat svět kolem sebe.  

Text, interpretace i hudba tvoří velmi kompaktní celek, který by příznivcům literatury o holocaustu neměl uniknout. A pokud jste knihu četli, klidně si ji i poslechněte. Michal Zelenka z ní udělal velké lákadlo.

Moje hodnocení: 95 %

 

Bibliografické údaje:

Autor: John Boyne

Vydavatel: OneHotBook (2019)

Režie: Hynek Pekárek

Interpret: Michal Zelenka

Délka: 5 hodin 17 minut

 

Za audioknihu díky vydavatelství OneHotBook a portálu Audiolibrix.

 

Kam dál:

Stejná doporučení, jako jsem psala u knih Morrise Gleitzmana: Osvětimskou knihovnici Antonia G. Iturbeho, Noc Elieho Wisela, Zlodějku knih Markuse Zusaka nebo Jsou světla, která nevidíme Anthonyho Doerra. Samozřejmě také Chlapce na vrcholu hory Johna Boyna.

Aktuálně čtu Chlapce ze sněhu Chloe Myerové, doporučit mohu už nyní.

 

Co budu poslouchat:

Čeká Nebe nezná vyvolených a Erich Maria Remarque.