Knihy o hutných tématech psané jakoby dítětem mají své kouzlo. Svět viděný/interpretovaný dítětem je jednoduchý, přímočarý, nebere si zbytečné servítky, šetří nabubřelými popisy a jde přímo k jádru věci. Mezitakové patří třeba Spočítej hvězdy Lois Lowryové, Kdysi Morrise Gleitzmana, Ten, kdo stojí v koutě Stephena Chboskyho, Osvětimská knihovnice Antonia G. Iturbeho nebo Chlapec v pruhovaném pyžamu JohnaBoyneho. A teď Cílovníci Evy Papouškové a Galiny Miklínové.

Je krátce po válce, děti prožily mnohé, co mělo  bezstarostnému dětství hodně daleko. Třeba desetiletý Záviš. Podle rodičů díky válce zdivočel, je potřeba ho trochu usměrnit, a tak ho v roce 1947 pošlou studovat na nově vzniklou internátní střední školu Kolej Jiřího z Poděbrad.

„Vzdalovali jsme se od Prahy čím dál tím víc a tátova řeč byla čím dál tím vážnější. Mluvil o  tom, jak docent Filip, lékař, kterému patřil v Poděbradech jeden z léčebných domů, usiloval už přes deset let, aby se v Poděbradech Kolej založila. Říkal jí tehdy Škola života a představoval si s ostatními skauty a taky doktory a šlechtici (on byl skaut a doktor, mezi šlechtice ho asi nevzali), jak v Čechách konečně bude slušná kolej jako anglický Eton s ušlechtilými studenty, co vědí, kde je dobro a kde zlo, dokážou zodpovědět každou otázku z filozofie a ekonomie,z každého národa, co jich na světě je, si berou jen to nejchytřejší a nejlepší a budou fyzicky na úrovni a zdraví a rukodělně zároveň zruční.“

Záviš na škole strávil pouze dva roky, než byl pro nevhodný původ vyhozen. A vedle něj i spousta dalších. Koncept školy, její myšlenky i pedagogové byli v naprostém rozporu s komunismem. Morální autority (a nejen ony) se staly nežádoucími. Kontrast vykreslený naprosto dokonale.

„Bylo mi líto, že jsem buržoazního původu, že Dlouhán, ač z nuzných poměrů, je asi také buržoa, když musel také odjet. Táta mi řekl, že z Jahody se vyklubal také buržoa. Tak obětavě si připínal všechny ty rudé odznaky na klopu, protože si myslel, že to komunisti s naším průvodem nebudou brát vážně a všechno se rychle přežene a Kolej Krále Jiřího bude pořád tou nejlepší kolejí v celé naší československé zemi. Jahoda neřediteloval dlouho po našem odchodu, protože se ukázal být stejně nepohodlným jako já. Chtěl, aby vždycky na chvíli byl někdo nejlepší.

Nic se nepřehnalo a nikdo už nechtěl mít nejlepší kolej. Už jsem nemohl být jeden z nejlepších. Protože jsme si všichni rovni. Úplně všichni. Taková přesilovka. To není fér.“

Pěkné, úderné, jasné a přesně černého. Cílovníci nejsou jen o Závišovi, ukazují mnohem víc. Líčí dva roky v životě chlapce, změny společnosti a myšlenku, která byla v dané době odsouzená k zániku.Mezi řádky tak vykukuje skvělá reportáž. Nečtěte proto jen text, ale i detaily pod/v ilustracích, dopisy, dobové záznamy a seznamy. Ochudili byste se třeba o seznam přátel školy. Moje srdce Hradečáka (a lékaře) zaplesalo, když byl jako první uveden doc. dr. Jan Bedrna a mezi dalšími také továrník Josef Pilnáček.Když si poskládáte jednotlivé střípky, odhalíte skutečná jména Závišových spolužáků. Bonus navíc.

Text skvěle doplňují ilustrace Galiny Miklínové.

Moje hodnocení: 90 %

Bibliografické údaje:

Autor: Eva Papoušková

Ilustrace: Galina Miklínová

Nakladatel: Paseka (2018)

Počet stran: 128

Kam dál:

Ostny a oprátky Jiřího Padevěta, Opuštěná společnost Erika Taberyho. Dále také výše uvedené: Spočítej hvězdy Lois Lowryové, Kdysi Morrise Gleitzmana, Ten, kdo stojí v koutě Stephena Chboskyho,Osvětimská knihovnice Antonia G. Iturbeho.

Nebo další knihy Evy Papouškové Kosprd a Telecí, Cestování s Velrybou. A nezapomínejme ani na Lichožrouty Pavla Šruta s ilustracemi Galiny Miklínové.

Co budu číst:

Tagesordnung Érica Viullarda nebo Zum Befehl, pane lajtnant Pavly Horákové a Jiřího Kamene.