Vydala jsem se na d/Dlouhou cestu na malou, rozzlobenou planetu Becky Chambersové.

Sci-fi jsem prakticky nepolíbaná. Něco málo jsem zkusila v minulosti, ale žádná velká hitparáda to pro mě nebyla, tak jsem se vždy vrátila do mých zvyklých knižních vod. Oddaní fanoušci žánru, berte proto recenzi trochu s rezervou. Vy, kdo jste na tom podobně jako já, čtěte dál, třeba vám recenze nakopne objevovat nové 🙂

Jako sci-fi amatér jsem byla nad očekávání spokojená. Ze začátku jsem se trochu ztrácela v postavách. V Galaktickém společenství v podání Chambersové žijí Lidé, Ándriskové, Quelinové, Harmagiáni, Grumové, Arakakové, Sianati, nezákonné klony, na řízení lodí se podílejí umělé inteligence, které mohou být i sentimentní a prožívat emoce. Někteří Galakťané spolu vycházejí více, jiní méně, každý má svoje zvyklosti, jazyk, kulturu, styl života. Žijí na planetách, orbitech nebo na lodích. Jednou z lodí je Poutník, jehož posádka se živí vrtáním hyperprostorových tunelů ve vesmíru.

Na jeho palubu přichází Rosemary Harperová. Je Člověk, na Marsu vystudovala mezidruhové vztahy, má certifikát z účetnictví a tuto pozici má zastávat i na Poutníkovi. To se odehrává v době, kdy Galaktické společenství jedná s nevyzpytatelnými Toremi Ka. Když i přes protesty uzavřou spojenectví, posádka Poutníka dostává velmi lukrativní nabídku. Mají vybudovat tunel zajišťující zkrácení doby letu na Hedra Ka, tedy jejich malou, rozzlobenou planetu.

Ačkoli si uvědomují riziko, suma je to veliká a nabízí velké možnosti. Poutník se tak vydává na cestu. Celá kniha je vlastně takovou vesmírnou road movie (dá se tento termín použít i u knihy?). Ukazuje soužití posádky, jejich komunikaci a interakci, zvyklosti jednotlivých druhů, v širším pojetí nevynechává ani problematiku rasismu a akceptaci odlišného. Důraz klade na jednotlivé členy, jejich přátelství, objevuje se i láska v různých podobách (mezi různými rasami, pohlavími i umělou inteligencí). Poutník letí, posádka řeší (nebo se snaží řešit) své problémy, sem tam nějakou komplikaci s větší či menší ztrátou. Jedí rudoběžníky a jiné brouky, technici udržují loď v chodu, pijí mek a lehce se sjíždějí smečem.

Becky Chambersová vybudovala celou galaxii po svém. Vypilovala jednotlivé druhy se všemi detaily. I pro sci-fi laika byla kniha překvapivě čtivá. Jakmile jsem se zorientovala, bavila mě. Je to spíš sci-fi pro holky, taková vesmírná vztahovka. Úplně bych ale nesouhlasila s označením space opera, myslím, že Dlouhá cesta má rozhodně na víc.

Moje hodnocení: 82 %

 

Bibliografické údaje:

Autor: Becky Chambersová

Nakladatel: Host (2017)

Počet stran: 496

 

Kam dál:

Jak to tak vypadá, budu pokoušet sci-fi i dál. Nebaví mě apokalypsy v jakémkoli provedení, nadšená jsem nebyla ani z knih typu Jádro Slunce Johanny Sinisalo, míjí mě třeba i Příběh služebnice Margaret Atwoodové nebo Havraní kruhy Siri Petersenové.

Asi bych to viděla na Příběh tří těles Liou Cch‘-sina nebo Jiskru v popelu Sabay Tahirové.

 

Co budu číst:

Rozečítám Pol Potův úsmev, absyntovku Petera Fröberg Idlinga.