Frida Nilsson vypráví v Gorile a já příběh devítileté Jonny, dívky bydlící v dětském domově Vratič. Ředitelka Gerd klade velký důraz na dobrý dojem, zájmy a potřeby dětí jdou stranou. Ty musí dokola uklízet, zametat štěrk na příjezdové cestě, shrabovat listí z trávníku, mýt okna nebo loupat brambory. Práce se vždy zintenzivní před návštěvou, která by mohla nějaké z dětí adoptovat. Zájem o adopci není až tak v zájmu daného dítěte, spíše samotné Gerd. Zvlášť teď. V domově totiž nebydlí padesát dětí, jak by mělo, ale padesát jedna. Nepřípustné, jedno dítě je potřeba někomu udat. Jakékoli a komukoli.

Problém se vyřeší, když do domova přijede Gorila. Adoptuje Jonnu, kterou Gerd nemůže už hodně dlouho vystát. Zaveze ji do sběrného dvora, kde bydlí i pracuje.

„Gorilin domov sestával z jediné velké místnosti. Na zemi ležel ohromný turecký koberec. V jednom rohu stála na čtyřech chatrných nožkách proleželá postel. Vedle ní jsem zahlédla několik polic nacpaných k prasknutí knihami a u postele byly další hromady knih. Poblíž poliček se rozvaloval baculatý kožený ušák … Na jídelním stole trůnily dveře od auta se staženým okénkem. O kus dál stála ohromná dřevěná židle, červená, s odřeným sedadlem, a druhá menší, zelená jako paprika, která byla čerstvě natřená. Na kuchyňské lince trůnila televize s prasklou obrazovkou a vysavač s ulomenými kolečky. Hadice byla přehozená přes otevřenou zásuvku.

To snad není pravda, pomyslela jsem si. Adoptovala mě nejnepořádnější opice celého města. Kdyby tenhle čurbes viděla Gerd, zaručeně by ji ranila mrtvice.“

Gerd a Gorila představují dokonalé protiklady. Gerd by měla dětem poskytovat zázemí, pocit bezpečí, ale zavaluje je nesmyslnými povinnostmi. Gorila je na první pohled drsná, strach nahánějící, neotesaná, ten druhý ale odhaluje něco úplně jiného. Miluje knihy, svůj sběrný dvůr a teď i Jonnu. Chce jí vynahradit vše, co jí bylo v dětském domově odpíráno. Jonně sice chvíli trvá, než pochopí, jaká je Gorila ve skutečnosti, pak (samozřejmě) prozře. To se děje postupně, aby to společně s Jonnou měl čas vstřebat i čtenář. Gorila – a hlavně sběrný dvůr – ale leží v žaludku mocným. Frida Nilsson tak dává knize další rozměr. Není to jen příběh malé holky, která ke svému štěstí přišla. Ukazuje, jak ošemetný může být první dojem, že důležité věci jsou často skryty hluboko pod povrchem, že ne všichni jednají čestně/správně, nesplní, co slíbili, a že i nerovný boj se nesmí vzdávat dopředu.

„‘Po návštěvě v tvé domácnosti komise usoudila, že se rozhodně nejedná o prostředí vhodné pro dítě,‘ pokračoval Tord.

‚Zejména když dítě pochází z tak útulného prostředí, jako je dětský domov Vratič,‘ vložila se do rozhovoru ta ženská.

V tu chvíli jako by ve mně něco vybuchlo. Rozzuřila jsem se tak, že jsem vyskočila ze židle a z očí mi vyhrkly slzy. ‚Vždyť jste se mě ani nezeptali!‘ vykřikla jsem. ‚Jak můžete vědět, co mi vyhovuje, když jste mi nepoložili ani jedinou otázku?‘

Nikoho nenapadlo nic, co by řekl.

‚Já ve Vratiči bydlet nechci!‘ pokračovala jsem. ‚Chci zůstat ve sběrném dvoře, ale vy jste tam jen pobíhali, dělali si poznámky a sami rozhodovali za mě!‘“

V mnohých aspektech typicky severské, s potenciálem ukázat malému čtenáři hodně důležitých momentů. Už jsem to opakovaně psala, ale mám takové dětské knihy moc ráda. Autor nabízí příběh, který můžete číst ve více podobách, a přizpůsobit tak stáří a možnostem chápání dítěte.

 

Moje hodnocení: 90 %

Hodnocení dcery: Já jsem si myslela, že by Gorila opravdu mohla Jonnu sežrat. Ale je hodná. To koukám.

 

Bibliografické údaje:

Autor: Frida Nilsson

Nakladatel: Portál (2015)

Počet stran: 144

 

Kam dál:

Další knihy Fridy Nilsson, zkuste třeba Ve škole se dějou věci!.

Mnohé sociální aspekty jsou dokonale zpracovány v sérii Kepler62. V září vychází poslední šestý díl.

 

Co budeme číst:

Kluci netančej! Olgy Stehlíkové.