Jestli jsem vás před časem dostatečně nenalákala na knihy Morrise Gleitzmana, zkusím to znovu 🙂 Jeho příběh o židovském chlapci Felixovi za pozornost rozhodně stojí.

Jeho Když je ve skutečnosti již dílem čtvrtým série. Vše začíná Kdysi, na druhý díl Potom navazuje Nyní, které vypráví Felix jako dospělý muž své vnučce. V češtině Nyní (zatím) nevyšlo. Zvláštní, ale v tomto případě snad pochopitelné, rekapitulovat na chronologickém konci je akceptovatelné, i když to autor zamýšlel jinak. Příběh měl původně třetím dílem končit, ale Felix nenechal Gleitzmana spát, a tak napsal Když.

Po přečtení  tří knih smekám. Opakovaně jsem je zmiňovala a doporučovala a musím to udělat znova. Příběh Felixe je drsný, ukazuje zrůdnosti, které se za války děly, jednu vedle druhé. Zároveň/právě proto zůstává lidský. Felix prožil před válkou nemyslitelné, přišel o mnohé, ale neztratil víru, schopnost pokračovat jít dál, pomáhat, nemyslet jen na sebe. Je lepší, když budete číst knihy chronologicky, dostanete kompaktní příběh. Jak ale sám Gleitzman píše, lze je číst i nezávisle na sobě. Když začnete čtvrtým/v češtině třetím dílem, budete sice vědět, že měl Felix v minulosti kamarádku Zeldu, že existovala nějaká Genia, ale to nevadí, spíš je to pobídka k přečtení knih předešlých, zásadní dějové zvraty Gleitzman nechává skryté. Jeho koncepce je dokonalá, velmi pečlivě vystavěná.

V Když je Felixovi třináct let. Dva roky se schovával ve stodole pod stáním koně Doma. Staral se o něj sedlák Gabrielek.

„Znáte to, jak se za války schováváte dva roky v jámě, aby vás nenašli nacisté, a laskavý muž jménem Gabrielek vám nosí jídlo a vodu, vynáší vaše čůránky a hovínka, a jediný hlas, který slýcháte, je jeho a žádný jiný slyšet nechcete, protože by to mohlo znamenat, že vás nacisté našli a přišli si pro vás?“

Dětské vidění války dodává knihám, jejichž autor tento koncept použije, něco neopakovatelného. Naivita vypravěče je konfrontována s děním, které se vymyká (nejen) dětskému do jisté míry černobílému vidění. Co se ale stane s dítětem, které přijde o rodiče, domov, blízké, vidí vraždění bez důvodu, bez smyslu, bez rozumu? Dospěje, vybuduje si nová pravidla, alespoň nějaké jistoty.  

„Přestanu se obtěžovat s hledáním rodičů.

Válka není pro rodičovství dobrá doba. To vidíte všude kolem sebe. Děti jsou smutné, naštvané, zahořklé kvůli tomu, co se stalo jejich rodičům. Ti za to nemůžou, tak to prostě je. Myslím, že za války je lepší obejít se bez rodičů.“

I když by Felix sám ještě rodičovskou péči potřeboval, vlivem událostí a díky tomu, v co věří, jaký je, se sám stává pečujícím.

„To  je na rodičovství jedna z nejtěžších věcí.

Nechápu, jak to mámy a tátové zvládají, aniž by je samotné nepřemohl smutek a nebyli vyděšení.“

V některých aspektech Felix jedná jako dospělý, dětská logika, jež občas vykoukne, dění okolo něj umocňuje.

„Válka skončila.

Právě to oznámili v rádiu. Hlásili to asi v šesti jazycích, pěkně v jenom po druhém.

Nacisté kapitulovali.

Vím, že bych měl být šťastný, ale nejsem.

Protože tomu nerozumím. Jak můžou tihle muži slavit poté, co udělali na statku?

Jsou to profesionální zdravotníci.

Jejich úkolem je lidi léčit, ne je mučit a zabíjet.

Jestli je tohle úkolem profesionálních zdravotníků, jsem rád, že se stanu knihkupcem.“

Gleitzman Felixe (a čtenáře) nešetří, ostatně stejně jako válka, o níž píše. Chvílemi dává jiskřičky naděje, aby je vzápětí zničil. I když v textu dominují ztráty, utrpení, bolest, beznaděj, přesto to není pesimistické čtení (samozřejmě s ohledem na téma). Felix přežívá, nabírá síly, snaží se řešit všechny situace, ve kterých se ocitne. Vše prožité mu navíc nezničilo hodnoty, které mu vštípili jeho rodiče. Nerezignoval, pomáhal, jak mohl.

„‘Na shledanou, milý Felixi,“ odpověděla šeptem, hlas měla tak tichý, tak křehký, tak láskyplný. ‚Děkuju, žes byl součástí mého života.‘

Sny jsou jako příběhy. Máme je ze stejného důvodu, jako máme příběhy.

Aby nám pomáhaly věci pochopit a srovnat se s nimi.“

 

Moje hodnocení: 99 %

Chvílemi jsem si říkala, že předchozí knihy byly o trochu lepší, ale není to pravda. Vysoko nastavenou laťku Gleitzman drží, pomyslné procento navíc je za vystavení celé série. Smekám, jak knihy navazují, jak si je můžete v libovolném pořadí, aniž by Gleitzman prozradil cokoli důležitého.

Dojemné, smutné, silné čtení.

 

Bibliografické údaje:

Autor: Morris Gleitzman

Nakladatel: Argo (2019)

Počet stran: 220

 

Kam dál:

Kdysi a Potom Morrise Gleitzmana. Nebo mnou tradičně doporučovanou, Osvětimskou knihovnici Antonia G. Iturbeho, Noc Elieho Wisela, Chlapce v pruhovaném pyžamu a Chlapce na vrcholu hory Johna Boyna, Zlodějku knih Markuse Zusaka nebo Jsou světla, která nevidíme Anthonyho Doerra.

 

Co budu číst:

Chlapce ze sněhu Chloe Mayerové.