Moje keplerovské nadšení Cesta lehce zchladila. Můžu si za to sama. Jako dospělý čtenář vím, že série zdaleka nekončí, takže i když Timo Parvela vymyslel komplikaci, pro část výpravy fatální, brala jsem to s rezervou, něco takového jsem čekala. Vzpomněla jsem si na hodiny literatury a češtiny na gymnáziu. Tenkrát se do nás profesor snažil vtlouct základy vypravování – úvod do děje, zápletka, rozuzlení a závěr.

Úvod do děje – vybrané děti jsou rozděleny do tří skupin, každá z nich poletí v jedné ze tří vesmírných plachetnic Santa María, Pinta a Niña.

„Když Kryštof Kolumbus 3. srpna 1492 vyplouval z přístavu Palos de la Frontera, jen málokdo věřil, že se vrátí. Jeho plán objevit západní cestu do Indie považovali lidé za ztřeštěnost. Kolumbovy lodě měli za chatrné bárky. Celý ten nápad vypadal jako naprostý nesmysl. Santa María, Pinta a Niña pluly neprobádaným vesmírem. Nepředstavitelnou rychlostí jiskřivě svištěly prázdnotou, v níž se nikdy dřív nic živého nepohybovalo. Rychlost byla ale zanedbatelná ve srovnání se vzdáleností, kterou musí překonat. Čas potřebný na její zvládnutí byl mimo lidskou představivost, a lodě tu cestu přesto podnikly.“

Pak zápletka – děti jsou po rozkoukání ve vesmíru uspány, cestují v kaplích, které jim umožní přežít dalekou cestu. Marie se ale neplánovaně probudí o hodně dřív, než bylo v plánu. Když zjistí, že letí do čehosi, co s velkou pravděpodobností nemohou přežít, začne probouzet Ariho, aby se společně pokusili plachetnice zachránit.

„Když se Ari konečně úplně probudil a uvědomil si, že je stále na mezihvězdné plachetnici, rozhostila se v něm podivná prázdnota. Nedokázal říct, jestli spal den, týden, rok, deset let, nebo ještě mnohem déle. Nevěděl, jestli všechno probíhá, jak má. Netušil, jestli už dorazili do cíle, nebo jsou stále na cestě. Nepamatoval si jediný sen. Odlet z vesmírné stanice mu připadal jako vzdálená vzpomínka z dětství. Jako dobrodružná příhoda, z níž si s určitostí nevybavoval nic. Jistý si mohl být jen jedním: je stále naživu.“

Rozuzlení  – Marie a Ari se snaží odvrátit katastrofu. Uspějí, i když se to neobejde beze ztrát.

„‘Nech toho! Copak nechápeš, že kvůli tvý nešikovnosti tu umřem všichni? Ty jedno hloupý finský nemehlo! Vzchop se!‘

Ari konečně zareagoval. Zvedl hlavu a oči měl zalité slzami, které si ani neotřel.

‚Nejsem Fin,‘ zamumlal potuchu. ‚Už ne, stejně jako ty nejseš Norka. To už je dávno. Teď jsme jen lidi. Možná jediný v celým vesmíru. Jen lidi.‘“

A závěr –  „Marie položila Arimu na čelo svou chladnou ruku. Pak ho lehounce políbila na rty. ‚Dobrou noc, můj princi.‘

‚He?!‘“

Dětem se Cesta bude líbit. Je tam napětí, akce, cesta do neznámého, náznak romance (možná). Prostor dostávají všechny postavy z prvních dvou dílů, takže na své přijdou holky i kluci. Text Tima Parvely je dobrý, dokonalou práci odvedl Pasi Pitkänen, jeho ilustrace nemají chybu. Poslední stránky jsou jen ilustrované a bez přehánění dávají mnoha pasážím na frak. Celá série je díky nim o level výš.

 

Moje hodnocení: 85 %

Tj. o něco méně než první dva díly, kdybychom hodnotila jen ilustrace 100 %.

 

Bibliografické údaje:

Autor: Timo Parvela, Bjørn Sortland

Ilustrace: Pasi Pitkänen

Nakladatel: Host (2018)

Počet stran: 163

 

Kam dál:

Krátce po třetím dílu vyšel i díl čtvrtý Průkopníci. Mám na cestě, těším se.

Před nedávnem jsem tady chválila Ellu ve škole Tima Parvely, pokud jste to nezaznamenali :).

Vyjde také mj. druhý díl sci-fi série Becky Chambersové, ta už je pro dospělé.

Já ve vesmíru zůstávám s audioknihami Artemis a Marťanem Andyho Weira.

 

Co budu číst:

Čtu Opskurno Andrewa Caldecotta, v plánu toho mám hodně, knižní podzim udeřil v plné síle. Třeba Sběratele sněhu Jana Štiftera, sbírku povídek Ferdinanda von Schiracha, Expedici švédské autorky Uusma Bea nebo Váha inkoustu Rachel Kadishové.

Dočetla jsem Strážkyni domácího krbu Doly de Jongové – o té příště.