Klub jsem četla ve stejné době, kdy jsem poslouchala Tajnou historii. A musela jsem přestat, abych je nesmíchala dohromady. Pokud se vám líbila jedna z nich, neváhejte a sáhněte po té druhé. S velkou pravděpodobností zklamaní nebudete.

Hans Stichler, kluk pocházející z chudších poměrů, dostane příležitost studovat v Cambridge. Tu mu zajistí jeho poněkud zvláštní teta, velmi inteligentní a neméně asociální. Není to ale jen v altruistickém zájmu o chlapce. Chce využít jeho boxerského talentu, který by mu měl umožnit dostat do prestižního Pitt klubu. A možná ještě dál. Jeho hlavním úkolem ale není jen získat členství, ale vyřešit zločin. Hans netuší, co konkrétního má sledovat. Teta i Charlotte, prostřednice, mu víc neprozradí. Stojí na tak na stejné startovní čáře jako čtenář, sbírá rány v ringu a informace mimo něj. Neví, komu může věřit, kdo je ten dobrý, kdo špatný, kdo by mohl být pachatelem, kdo obětí. Může se spolehnout jen sám na sebe, své dovednosti a úspěchy. Během studia i v boxu, resp. v boxu a pak ve škole.

„Stýkalo se mi po rodičích a stýskalo se mi po našem domě, po vůni staré prkenné podlahy, po nábytku, který vyrobil tatínek, po každém koutku mezi chladivými stěnami, se kterými se pojila nějaká vzpomínka. Trochu se to podobalo hladu, který jsem cítil, když jsem nesměl jíst před boxerským utkáním, protože jsem musel shodit dvě kila, abych se vešel do své váhové kategorie. Hlad jsem vnímal jako prázdnotu v břiše. Osamělost jako prázdnotu v celém těle, jako by ze mě zbyla jen slupka člověka.“

Neužívám to moc často, ale Klub lze jistě označit jako mnohovrstevný román. Nabízí sondu do vyšší společnosti, akademického prostředí dělícího studenty do různých kategorií – patřících do elitního klubu, resp. do jeho ještě o kousek vyvolenějšího jádra, a studenty ostatní, sloužící mj. pro pobavení těch privilegovaných. Je to detektivka řešící zločin, psychologický román sledující více aspektů i milostný příběh.

Takis Würger píše o naprosto bezohledném chování těch, kteří si myslí, že jsou nedotknutelní, o samozvaných autoritách, které se o nic samy nezasloužily, jen se správně narodily, o síle mocných a bezmoci jejich obětí, o rodině, mezilidských vztazích, ambicích, vině, jejím odlišném vnímání, resp. vůbec schopnosti ji pociťovat, tajemstvích, která dříve nebo později vyplují na povrch. A v neposlední řadě také o volbě jednotlivce. Jít s davem, nebo vystoupit? A za jakou cenu?

„Svůj úkol jsem splnil, ale při tom jsem se zatížil vinou. Odsud nebyla žádná čistá cesta … Možná to je důvod, proč staří lidé chodí sehnutí: protože jsou zatížení vahou rozhodnutí, která byla možná správná, ale oni je vnímali jako špatná.

Správně, nebo špatně? Zdálo se mi, že už neexistují žádné jasné odpovědi. Možná je skutečně všechno jenom šedé.“

Klub má o 291 stran méně než Tajná historie a je o 25 let mladší. Donna Tartt zasadila Tajnou historii na univerzitu americkou, Takis Würger Klub na britskou, přesto mají tolik společného. Oba autoři na daných univerzitách studovali, mají podobnou hlavní postavu snažící se proniknout do elitního prostředí, které v sobě skrývá mnohé.

 

Moje hodnocení: 84 %

 

Bibliografické údaje:

Autor: Takis Würger

Nakladatel: Host (2019)

Počet stran: 221

 

Kam dál:

Tajná historie, jak jinak 🙂

 

Co budu číst:

A co láska? Šárky Šiškové. Soubor tří povídek, zatím mám přečtenou první a dobré to je.