„Jsem divná, já to vím. Vím to už dlouho, takže jsem si už zvykla, že se na mě lidi někdy dívaj. Zvykla je možná nepřesný, protože mně to bylo vždycky jedno, jen jsem viděla, že lidi si myslí, že jsem divná.

Jednou, když jsem ještě chodila do školky, jsem měla zmrzlinu a seděla jsem na lavičce a čekala na mamku, která asi nakupovala nebo nevím, ale v tu chvíli jsem uviděla, jak po střeše toho obchodu chodí straka, a přestože tam byli nějaký lidi, tak jsem slyšela, jak ta straka klape drápkama na tom plechu, a jenom jsem ji pozorovala a ona ťapkala kousek jedním směrem a zase zpátky.

A najednou mi nějaká paní říká: ‚Holčičko, jsi v pořádku?‘

A já jsem odtrhla oči od tý straky a podívala jsem se na tu paní a ona ukazovala na moji ruku, v který jsem pořád držela tu zmrzlinu, ale ta zmrzlina byla už úplně rozteklá a hodně jí teklo na ruku a taky na šaty nebo na oblečení a taky na zem. Takže jsem tu straku asi pozorovala dýl, než jsem si myslela.“

Mila, jedno ze čtyř divných dětí Petry Soukupové. Má ráda zvířata, fascinuje ji hmyz (a hlavně pavouci, pohladit si sklípkana, to by bylo něco!). Chvílemi dokáže být tak okolím tak fascinovaná, že přestává vnímat. Unikají jí jemné nuance v komunikaci, říká věci na rovinu. A pro své okolí je divná. Retardka, mimoňka, i to slýchává. Vnímá, že její odlišnost/zaujetí/jedinečnost (záleží na úhlu pohledu) vidí i její rodiče.

„Ale vím, že se mě mamka jenom snaží potěšit, protože i ona si myslí, že jsem divná. Často to totiž s tátou řeší, a to není proto, že bych je poslouchala, ale je možný, že umím pozorovat věci. Jasně že nejraději pozoruju přírodní věci, ty mě baví nejvíc, lidi mě nebaví, ale když už náhodou pozoruju lidi, tak prostě hned vidím, že se někdo chová divně a rodiče, vždycky když řeší moji divnost, tak se taky chovají divně.“

Mila nemá kamarády, až se potká s Katkou. Ta ráda jí a ještě radši čte. Pro ostatní je ‚pašík‘. Slýchá, že by se měla umýt, že smrdí. Co na tom, že má přehled jako málokteré dítě jejího věku. Knihy pro ni znamenají nejen zábavu, ale také únik. Kamarády ve světě reálném také nemá, knihy ji nesoudí, když čte, může být sama sebou.

„Čtu si do chvíle, než se najednou objeví taková malá holka. Je to možná nejhezčí malá holka, jakou jsem kdy viděla. Ale je divná, už jenom proto, jak je oblečená, prostě tak, jako by ji oblíkala máma, má džíny, jaký se vůbec nenosí, a mikinu s obrázkem a fakt ne moc hezký brejle. Ale i jak se chová. Po chvíli mi to dojde. Ona to neví, že je tak hezká, nebo je jí to jedno. A hlavně proto je divná.“

Třetí divné dítě je Petr, čtvrťák, který vypadá na prvňáka. A bojí se. Bojí se tmy, divných zvuků, v noci strachy nemůže spát.

Čtvrtým je Fanda chodící o berlích. Snadný terč s jednoduchým přáním – aby se k němu ostatní chovali jako ze zdravému, i kdyby měl dostat přes pusu. Provokuje, upozorňuje na sebe, jak jen může.

Kniha je psaná tradičním stylem Soukupové, jednoduchý nespisovný jazyk, žádné zbytečné kudrlinky. Jasné, srozumitelné, autentické. Text je primárně určen dětem (ideálně školou povinným), přečíst by si jej měli i jejich rodiče. Každý z nás může být divným dítětem/mít divné dítě. Nebo jen dítě, které nezapadá, ať už si pod tím představíte cokoli. Má starý typ mobilu (nebo mobil žádný), neznačkovou mikinu, kila navíc, větší nebo menší výšku, úspěch, který je ostatním trnem v oku, brýle, atypický zájem nebo naopak nedostatek zájmu o věci t.č. populární. Děti dokážou být velmi kruté, jejich logika přímočará a zkratkovitá. I drobné nedorozumění tak může vést k pocitu izolace, posměchu. Vnímavý rodič by změny v chování mohl zachytit, ale stejně dobře se mu dítě může trápit před očima, aniž by cokoli tušil.

Soukupová nabízí nejen různé ‚divnosti‘ dětí, ale také jejich rodinné zázemí. Oba rodiče společně žijící, rodiče rozvedení, kteří spolu komunikují, matka samoživitelka. Jedináčci i sourozenci, holky i kluci. Každý si najde to své, identifikovat se s nějakou pasáží textu není problém.

Text doprovázejí správně atmosférické ilustrace Nikoly Logosové.

Krátce po knize vyšla i audiokniha, kterou načetli Patricie Pagáčová, Kristýna Podzimková, Matyáš Valenta a Robert Hájek. Každé dítě tak mluví jedním hlasem. V textu i audio verzi jsme nejvíc tíhla k Mile. Interpretace Patricie Pagáčová přesně naplnila moji představu Mily. Na jedné straně tápající v mezilidských vztazích nebo komunikaci, na straně překypující nadšením nad možností sáhnout si na pavouka.

Knihy jako Klub divných dětí jsou podle mě ideální pro audio zpracování. Poslouchaná ich forma je jako osobní svědectví dítěte, prožitek je o to větší.

Moc dobré, u mě aspirující na jednu z nejlepších knih, které jsem v tomto roce četla.

 

Moje hodnocení: 90 %

 

Bibliografické údaje:

Autor: Petra Soukupová

Nakladatel: Host (2019)

Počet stran: 216

 

Interpreti: Patricie Pagáčová, Kristýna Podzimková, Matyáš Valenta a Robert Hájek

Režie: Jitka Škápíková

Vydavatel: OneHotBook (2019)

Délka: 5 hodin 44 minut

 

Za poskytnutí díky nakladatelství Host, kde si můžete přečíst ukázku, vydavatelství OneHotBook a portálu Audiolibrix, kde si můžete poslechnout ukázku.

 

Kam dál:

Cokoli od Petry Soukupové :).

Zkuste i Černobílé pohádky, na kterých se mj. Soukupová podílela. Její povídka/pohádka je výsek děje Klubu divných dětí.

 

Co budu poslouchat:

Matyáš Valenta načetl i Sněhovou sestřičku. Četla jsem, ale poslechnu si.