V tomto roce mám zatím při výběru knih šťastnou ruku, tohle se povedlo. Jak název povídkové sbírky Michala Vrby napovídá, vše se točí K/kolem Jakuba, největšího rybníka dymokurské rybniční soustavy, která byla založena byla v 15. století a leží na pomezí východních a středních Čech. Na břehu Jakuba je vesnice Poušť, Jakubský mlýn a les. Místo pro příběhy jako dělané.

Michal Vrba jde napříč stoletími i místy. Jakub je sice středobodem dění, ale zdaleka to není jediná lokace. V prvních dvou povídkách z let 1639 a 1945 sice zůstává místu věrný, v roce 1956 se přesunuje do Maďarska. O dva roky později se přes Příbram do okolí rybníka vrací a  zůstává tam i v povídce poslední datované do roku 1996.

Hlavním tématem knihy je konfrontace jedince s velkými dějinami, dopady jeho chování na něj i blízké, (ne)možnost volby. Můžete si žít celkem spokojeně, ale pak vypukne třicetiletá válka a územím táhnou Švédové. O osudu rozhodují nejen činy, ale také původ. Pokud patříte do rodiny velkostatkáře a komunisté potřebují ukázat, že jste zlo a vždy jste zlo byl, žádnou volbu nemáte.

 „Dnes jsem byl nejblíž tou, abych někomu vyprávěl o naší rodině, o našem hospodářství, o tom, že ty dva sady už nemáme, protože nám je sebrali, o tátovi s jednou rukou, kterýho infekce v pravačce zachránila před kriminálem, před uranem, před Dírou… Málem jsem spustil na Vojtu, že já byl jen náhradník, aby vesnice viděla, že jsme dostali co proto… Ještě že jsem to polknul a mlčel. K ničemu by to nevedlo a zbytečně žvanit bude tady vždycky horší než mlčet… Ale přeci… znova mě to začalo bolet. Myslel jsem si, že to časem přestane… nebo že se něco změní… a pak stačí hloupej hovor o jablkách…“

Vrba ukazuje rozhodnutí a jejich dopad v daném okamžiku i v časovém odstupu, odvahu, morální sílu, zbabělost, různý úhel pohledu, události viděného více očima, přesvědčení o správnosti chování, manipulaci, selektivní vnímání nebo nespolehlivost paměti.

„To je hrůza, co se dneska děje, hrůza! Tohle za našich let nebylo. Možná dobře, že ses týhle doby, … , nedožil. Samý vraždy a přepadení. Lidi se vokrádaj, a esenbáci nikoho nezavřou.

Další zpráva rozzářila .. obličej. Malá prasátka navzájem se strkající u korýtka.

‚Šestnáct selátek se narodilo šťastné prasečí mamince v Bangladéši… Rodina je zdravá a hrdý otec se pyšně prochází po dvoře.‘“

Jednotlivé povídky Vrba propojuje. Vztah je někdy volnější, třeba jen jednou větou odkazuje na určitou událost. „V kritických chvílích rozhodují maličkosti, to si pamatujte, soudruhu Némethe!“.  Jinde je souvislost přímočará, nejen místem, ale i postavou se nabízející. Už povídky samy o sobě jsou výborné, jako celek je sbírka ještě lepší. Promyšlená, konzistentně vystavěná, s překvapujícími dílčími pointami a silným celkovým vyzněním.

Nejvíce na mě zapůsobila povídka Na Motorce. Do jisté míry se na tom podílely knihy, které jsem četla v poslední době, zejména Lustr pro papeže Jana Tománka. Výběrem postav je zajímavá Projdi davem. Pomyslnou černou korunu nasazuje poslední Řadovka.

 

Moje hodnocení: 98 %

 

Bibliografické údaje:

Autor: Michal Vrba

Nakladatel: Argo (2019)

Počet stran: 178

 

Kam dál:

Již zmíněný Lustr pro papeže Jana Tománka, Mlýn Michala Vaněčka, Ostny a oprátky, Sny a sekyry Jiřího Padevěta, Žítkovské bohyně Kateřiny Tučkové nebo Prostě na mě zapomněli a Zádušní mše za hraběnku Jiřího Holuba. Poslední povídka může místy evokovat Dědinu Petry Dvořákové.

Zkuste také Místa ve tmě Lidmily Kábrtové.

A nesmím zapomenout ani na Prak Michala Vrby.

 

Co budu číst:

Možnosti milostného románu Jana Němce a Rytce kamejí Ivana Fíly.