Lužinovu obranu jsem četla před lety v překladu Ludmily Duškové. A teď po přečtení druhém musím říct, že jsem ji četla moc mladá, chyběly mi zkušenosti, víc načteno, abych knihu mohla plně docenit. Je škoda, když historii vnímáte jen jako data v učebnicích, psychologii jako nudné teorie bez praktického dopadu. Není problém se vše naučit, máte jednotlivé dílky, ty je ale potřeba zasadit skládačky. Díky novému vydání jsem nyní sáhla po Lužinově obraně znovu a do skládačky snad vše (většina J) zapadlo na své místo. Bylo to jiné, lepší. Přispěl k tomu i překlad Pavla Dominika. S textem si vyhrál, drobnosti typické pro Nabokova a zároveň velmi důležité pro pochopení Lužina jsou dotažené, precizně seskládané, tvoří kompaktní celek.

„Lužinova obrana je po Lolitě druhý Nabokovův román, který se mi kdysi dostal do ruky. Velmi mě zaujal, ale jak úchvatný text to je, jsem pochopil teprve při jeho překládání, když se zdánlivě nesourodé detaily začaly skládat v dokonale strukturovaný harmonický celek.“

Lužin byl geniální šachista. Jednostranné nadání si ale vybralo daň jinde. Selhával v mezilidských vztazích, nebyl schopen citu, reflexe. Na škole ho nejdříve šikanovali, později stál zcela na okraji, spolužáci si nevšímali jeho, on jich. Jistotu mu dokázaly poskytnout jedině šachy. Svůj život rozehrál jako šachovou partii, samotnou hru tak povýšil na život/život redukoval na partii. Ve hře exceluje, stává se jeho jedinou vášní a zároveň i zkázou. V Nabokově podání plném popisů a příměrů vše vyznívá velmi silně.

„Šachovnice se koupala ve vůni. Starý pán říkal královně dáma, koni jezdec, a kdykoli provedl tah, jímž svému soupeři zasadil smrtící úder, okamžitě ho vzal zpět – jako by odhaloval mechanismus drahého nástroje – předvedl protivníkovi, jak měl hráz, aby odvrátil katastrofu … Ten poslední den, po dlouhém vzrušujícím boji, v jehož průběhu starý pán projevil schopnost funět, Lužin cosi pochopil, cosi se v něm osvobodilo, projasnilo, zmizela mentální myopie trýznivě zastírající jeho šachové vyhlídky … ‚Dotáhne to daleko,‘ řekl starý pán. ‚Dotáhne to daleko, budete-li takto pokračovat. Obrovský pokrok! V životě jsem nic takového neviděl… Ano, velmi, velmi daleko…‘ Vysvětlil mu také jednoduchý systém šachové notace a Lužin v sobě při přehrávání partií uvedených v časopise brzy objevil schopnost, která v něm kdysi probudila závist, když otec u stolu vyprávěl, že nechápe, jak jeho tchán dokáže dlouhé hodiny číst partituru, slyšet v hlavě všechny pohyby hudby … ‚Musí to být rozkoš,‘ řekl tehdy otec, ‚vnímat hudbu v její přirozené podobě.‘ Podobnou rozkoš nyní začal pociťovat sám Lužin, když přelétal očima po písmenech a číslicích označující tahy.“

Obrana toho přináší hodně i současnému čtenáři, a to nemyslím jen to, že jde o dílo klasické, dílo autora, který byl zařazen na seznam spisovatelů, jimž nebyla udělena Nobelova cena za literaturu, i když by si ji zasloužili. Nemám to označení moc ráda, ale jde o mnohovrstevný román, navíc plný symboliky, smyslových vjemů, popisů zevního prostředí i vnitřních pochodů Lužina. Své čtenáře si může najít ve skupině těch, kteří vyhledávají knihy o postavách s poruchami autistického spektra, resp. v širším pojetí s psychiatrickými onemocněními.

V textu se soustřeďte nejen na Lužina, ale také na styl zpracování, chování Lužinových nejbližších a zasaďte to do dobového rámce – milující rodiče (jako rodiče opravdu fungují, jako partneři již méně), Lužin neschopný cit projevit, manželka maximálně usilující, aby po svém kolapsu již šachy nehrál – bere mu tak posedlost, ale také vášeň, možnost úniku, prostor, který jej ničí a zároveň naplňuje. Důležitá je také represe společnosti – do většinové společnosti nezapadající chování šachisty bylo v roce 1929, kdy Nabokov Lužinou obranu napsal, jistě vnímáno jinak než dnes. Připočtete k tomu život Nabokova, prožitky, které se do tvorby musí promítnout. S rodiči uprchli před bolševiky z Ruska, později s manželkou židovského původu před nacisty z Berlína a Paříže. Pocit vykořenění, společenského tlaku, jedince vydaného napospas je v jeho tvorbě jasně patrný. I Lužin tráví život v exilu, faktickém zeměpisném a později v symbolické rovině šachovém. Je potřeba se začít bránit. Po svém.

Moje hodnocení: 90 %

Bibliografické údaje:

Autor: Vladamir Nabokov

Překlad: Pavel Dominik

Nakladatel: Paseka (2019)

Počet stran: 192

Kam dál:

Pod skleněným zvonem Sylvie Plathové. Pokud vás zajímají knihy s psychiatrickou tematikou, zkuste novinky – Malá kniha o duši Achima Hauga, Dost dobře nenormální Denise Linkeové, Sedmkrát upadnout, osmkrát vstát Naokiho Higašidy