Před lety jsem hltala knihy Dana Browna. Bylo to úplně něco jiného, než jsem do té doby četla. Rychlý spád, tajemné spolky, děj sledující více postav najednou, jednotlivé dílky skládající mozaiku konspirativní teorie.  Nadšení mi nějakou dobu vydrželo, ale pak se pro mě Brown stal předvídatelným. I když zpracovával různá témata, vzorec zůstával stejný a moje nadšení lehce opadlo. Poslední knihu jsem zatím nečetla, doma ji ale mám. Motýlí křik Jana Tománka mi připomněl, proč jsem Browna měla tak ráda. S tímto přirovnáním asi moc originální nebudu, ale je na místě. A autor mi snad tohle lehké klišé promine.

Motýlí křik je výborný konspirační thriller a dokonalá hra s fakty. Tománek rozehrává několik dějových linek, mezi nimiž rychle přeskakuje. Nechybí skupina vlivných, manipulace, boj o moc. Ze začátku netušíte o většině hráčů vůbec nic, je potřeba číst pozorně, aby vám něco důležitého neuteklo. Postupně sbíráte jednotlivé střípky, několikrát se ocitnete ve slepé uličce, na největší odhalení si musíte počkat až do konce. I když tušíte, kam Tománek míří, v mnohém dokáže překvapit. Po dočtení jsem knihu ještě jednou prolistovala a jojo, je to pěkně poskládané, drží to pohromadě. Kruh uzavírá, motýly začíná i končí.

Televizní reportér Pavel Černý točí příspěvky o druhořadých událostech. To je pro velkou televizi, ve které pracuje, málo. Je mu teprve něco přes čtyřicet, dřív patřil k těm nejlepším, teď se nicméně zdá, že své nejlepší profesní roky má za sebou. Pak se ale najde mrtvola sekretáře Ministerstva zemědělství Spojených států. Úmrtí vypadá/má vypadat jako nešťastná náhoda. Pavel se dostane k informacím, díky nimž se vražda jeví jako ta více pravděpodobná varianta. Dokonale načasované, Pavel se zakousne a nepustí. Je konečně zpět, reportáž lehce na hraně rozvíří vody víc, než předpokládal. Další sled událostí ho překvapil, jiní jen očekávali. Do centra dění se připlete i Zilla, asistentka v televizi a studentka práv. A je důležitější, než by se mohlo ze začátku zdát. Pochází z rodiny silných žen se zajímavou minulostí.

„Byl rád, že se v ní ale nespletl – cítil v ní zvláštní tichou sílu, kterou měly společnou všechny ženy v její rodině. Nenápadné, ale noblesní. Tiché, a přitom silné a odhodlané k činům. Ať už to bylo podepsání Charty 77 její matkou, nebo útěk její židovské babičky z okupovaného Polska do Československa. Když o něco šlo, jako by dokázaly vylézt ze své šedé ulity a ukázat svou lidskou sílu – bez fanfár uspět a pak se opět tiše a skromně vrátit ke svému šedému životu. Jako surový diamant, který dokáže zazářit pro toho, kdo ví, co v něm hledat.“

Tománek píše o hlavně manipulaci s fakty. Když se cokoli stane, co určuje, jaká pozornost bude události věnována? Jen malý titulek, nenápadné konstatování nebo prostor v hlavním vysílacím čase ideálně se živými vstupy? Záleží na médiích, na kontextu, do kterého je věc zasazena, spoustu důležitého může být řečeno a ještě víc opomenuto. Pokud koncový divák/čtenář nemá všechny potřebné informace (a ty má málokdy), nemůže si udělat komplexní obrázek a k odhalení pravdy dojde jen obtížně. Velmi jednoduše se nechá svést na informační scestí. Pavel měl informace, měl zdroje, ale vynechal souvislosti, resp. viděl jen to, co chtěl, co se nabízelo/co mu bylo nabízeno.

Kniha je napsaná velmi čtivě. Střídají se jakoby filmové prostřihy na jednotlivé postavy, v tom nejlepším se pozornost obrací na někoho dalšího. Chytíte se velmi jednoduše a čtete. Pravidelně jsem utíkala k netu, aby si našla fakta, o kterých Tománek píše. A sedí to. České reálie, podložená data, Tománkem složená k obrazu jeho :). Výborné jsou různé detaily, třeba jméno Zilly, krásné, (nejen) díky ní si knihu budu pamatovat hodně dlouho. A hrabě Černohorský, starší charismatický pán, bývalý ministr zahraničí… On i jeho jméno neměli chybu.

 

Moje hodnocení: 86 %

 

Na obrázku je Józef Retinger. Víte? Nevíte? Po přečtení vědět budete :).

 

Bibliografické údaje:

Autor: Jan Tománek

Nakladatel: XYZ (2018)

Počet stran: 336 stran

 

Knihu si můžete prolistovat tady a je tam i trailer. Efektivní.

 

Kam dál:

Dan Brown, co jiného :). Já to napravím a přečtu si Počátek.

 

 

Co budu číst dál:

Utíkám k fantasy a začínám číst recenzní výtisk Děti krve a kostí Tomi Adeyemiové. Je to young adult fantasy, takže pro mě ideální – ne kvůli věku, ale mojí ya čtenářské zkušenosti :).

Moc se těším na Za oponou války Jakuba Szántóa. Už by to zase chtělo nějakou dobrou reportáž. Po Expedici je laťka nasazená hodně vysoko. Nejdřív ale musím přečíst něco z hromady doma…