Krátím texty, které čtu. Už jsem to někdy psala, ale dřív jsem četla hlavně tlusté romány, čím více stran, tím lépe. Pak začaly moje knižní postřižiny 🙂 Knihy v podobě solidních závaží čtu stále, ale přidala jsem i povídky. A dobře jsem udělala. Vůbec nechápu, proč jsem se jim vyhýbala. Teď přišla řada na poezii, tj. něco, co jsem se naprosto opomíjela. S kým jiným začít než s básníkem, kterému vyšla již šestá sbírka, který byl opakovaně nominován na Magnesii Literu a letos ji dostal. S básníkem, jenž sám píše i poezii překládá. S Milanem Děžinským.
Na první pohled zaujme obálka a grafika. Ty má na svědomí Martin T. Pecina. Prostá tmavě modrá, na ní dva velké bílé kruhy složené z několika menších. Pěkně vyjádřená symbolika, modrá jako voda v řece obtékající/obcházející ostrov/ostrovy. Nebo třeba jako malá očka, jež zůstanou, když ze stromu odstřihnete větve
Každý rok jdu na konec zahrady a javoru,
který jsem vypiplal z nalezeného semenáčku,
ustřihnu větve.
Na zajizvené kůře mrká vyděšené očko,
jak se k němu rok co rok
s nůžkami blíží odhodlaný bůh.
Básně pojí nebo se jimi prolíná několik základních motivů: rodina a děti, vztahy, láska a domov (myšleno obrazně i doslova ve smyslu okolí Roudnice nad Labem, kde Děžinský žije). Tedy věci, které nám dávají jistotu a zároveň nám ji berou. Píše o pomíjivosti (okamžiku i života), smrti a konečnosti.
Tuto báseň jsem načrtl na obrázek s andělem.
Má rozpražené ruce jako moje láska k lidstvu.
To jsi, tatíčku, ty.
Když mě chce potěšit, říká mi tatíčku.
Přichází ten mladší a stojí ve dveřích
jako rozpustilý duch.
Neříká nic. A je to nic, které neznamená nic.
Mé štíty proti prázdnotě.
Až do ní odejdu,
najdou mě v jarním tání s láskou k lidstvu.
Poznají mě po šroubu v levé noze,
který jsem si vysloužil
jako medaili v nohejbale.
Básně nepůsobí depresivně nebo smutně. Vyznívají spíše jako konstatovaní, úsporně sdělená fakta člověkem, který vzal vše na vědomí a je schopen nadhledu, někoho, kdo má životní i literární zkušenost.
Chtěl bych dnes přijít do veselého domu,
aby se na mne žena usmívala jako ve svatební den,
Nic aby nenahlíželo do oken,
Vítr aby v okap šeptal.
…
I ta nejkrásnější báseň říká, co dávno vím.
Báseň není život.
Je v pořádku, když končí nádechem.
Moje hodnocení:
Nemám tolik načteno, abych si troufla hodnotit procentuálně. Sbírka se mi líbila. Úplně jsem nevěděla, co mám čekat, byla jsem ale velmi mile překvapena. Pročetla jsem ji dvakrát a určitě se k ní vrátím. A ve čtení poezie budu pokračovat.
Bibliografické údaje:
Autor: Milan Děžinský
Nakladatel: Host (2017)
Počet stran: 64
Kam dál:
Doma mám sbírku Dům, který opouštíš Martina Vopěnky. A také dětskou Malenku s básněmi Radka Malého.
Co budu číst:
Aktuálně čtu odeonku Cop Laetitie Colambani. V pátek vyšla druhá kniha Han Kang Kde kvete tráva.
Napsat komentář