Podivuhodný život osamělého pošťáka Denise Thériaulta je kniha naprosto dokonalá pro předvánoční dobu a zároveň je to možná to poslední, co byste nyní měli číst. Záleží na tom, jak to máte s Vánocemi. Jestli se těšíte na pohádky, návštěvy, dárky a klidnou atmosféru, jděte do ní, neváhejte. Teplá deka, cukroví a čaj, tj. značka ideál. Vychutnáte si její poetiku, melancholické ladění, na Biloda se podíváte pohledem spokojeného člověka. Jestli ale patříte mezi ty, kteří Vánoce spíše protrpí, bilancujete, výsledek pro vás není příjemný a chcete mít svátky co možná nejdříve za sebou, buďte lehce obezřetní. Kniha vám může nastavit zrcadlo, o něž teď úplně nestojíte. I když možná kdo ví, vždyť i Bilodo svůj život obrátil vzhůru nohama.

Bilodo pracuje jako pošťák, svoje povinnosti plní vzorně. Zdánlivě nikdy nevybočí ze zaběhlé rutiny. Ráno v třídírně, roznášky, oběd v hospodě U Madlenky, po jídle nácvik kaligrafie. Pak zase do práce, domů ke zlaté rybce Billovi a počítačovým hrám, k večeři mražená hotovka u televize. Zdálo by se, že jeho život je nudný a předvídatelný. Ano, mohl by být, kdyby Bilodo neměl tajemství. Protože on sám nedostává žádné dopisy, čte poštu jiných. V práci pečlivě vytipuje soukromou korespondenci, doma opatrně otevře, přečte, udělá si kopii, řádně zalepí a druhý den doručí. Mezi všemi vyniká konverzace Ségolène z Guadalupu a excentrického Gastona Grandprého.

Dopis vždy obsahuje jen jediný list papíru s jednou básní, japonskou haiku. Když Grandpré náhle zemře, Bilodo ztratí smysl života. Dopisy, ačkoli nebyly adresované jemu, pro něj představovaly jeho jedinou radost. Rozhodne se proto Grandprého nahradit. Piluje, trénuje, vymýšlí takové básně haiku, aby Ségolène nepoznala, že si píše s někým jiným.

V určitých aspektech se mu dokonce podaří Grandprého předstihnout. Zvládne techniku, chopí se šablony a postupně do ní vkládá sám sebe.

Kniha je nádherná, patří mezi ty, na které jen tak nezapomenete. Na relativně málo stranách Thériault vykreslil samotu, důvěru, zradu, touhu po lásce, ale i holt k umění, literatuře a Japonsku. Poetičnost z ní přímo sálá. Chvílemi mi připomínala Amélii z Montmartru, Čekání na Bojanglese Oliviera Bourdeauta nebo Něžnost Davida Foenkinose. Bilodovi musíte fandit, bojíte se, jak to vše dopadne. Přejete mu dobrý konec, protože on by si ho opravdu zasloužil, ale do poslední chvíle netušíte, jestli to vůbec bude možné. I když to vypadá, že karty jsou jasně rozdané, v závěru dokázal Denis Thériault překvapit. Veliká paráda.

Výborný je nejen text, ale i jeho překlad Anny Čadilové a grafická úprava.

Moje hodnocení: 90 %

 

Bibliografické údaje:

Autor: Denis Thériault

Nakladatel: Plus (2017)

Počet stran: 144

 

Kam dál:

Vše výše uvedené. Jestli jste nečetli, zkuste Něžnost Davida Foenkinose, Čekání na Bojanglese Oliviera Bourdeauta nebo Pěnu dní Borise Viana. Pak to vyvažte nějakou detektivkou/thrillerem nebo absyntovkou 🙂

 

Co budu číst:

Přemýšlím mezi Nejlepším pro všechny a Dlouho cestou na malou, rozzlobenou planetu Becky Chambersové.