Kdo jste už někdy zavítal na můj blog, víte, že mám slabost pro Švédsko a švédská literatura mi rozhodně není cizí. Boom kolem vražd na severu je určitě oprávněný, vraždí se tam všemi způsoby, ale do povědomí se nyní dostávají i tematicky jiné knížky, což moc oceňuji. Jednu z takových představuje Prababiččina pohovka Anny Bengtsson. Jestli vás teď napadlo, že budu dělat reklamu na nábytek IKEA, nene, o něm to nebude. Děj knížky začíná v roce 1915, IKEA založil Invag Kamprad až v roce 1943.

„Bylo to před sto lety. Ve světě zuřila válka. Hodně lidí trpělo nouzí, ale i tak se do sebe zamilovávali a měli svatbu. Olof dostal práci v kanceláři Banánové společnosti, a tak si mohli s Nanny dovolit pronajmout byt. Pohovku si koupili na trhu s nábytkem v Göteborgu … Pohovku postavili v kuchyni na čestné místo a přikoupili k ní ještě peřinu.“

S pohovkou prožijete v knížce celé století. Nanny a Olof měli čtyři děti, nejstarší Henrik a nejmladší Olle si pohovku asi užili nejvíce, mohli spát v její vysunovací zásuvce. Když se v roce 1927 rodina stěhovala, pohovka putovala s nimi, dostala nový nátěr, rodina splachovací záchod. O 12 let později sice vypukla další světová válka, ale děti měly jiné starosti, do švédských kin dorazil první kreslený film. Co myslíte, jaký to byl? Během války nespaly v pohovce jen děti, ale i jeden Nor, který utekl z nacisty okupovaného země. Pohovka dostala v dalších letech ještě několik nových nátěrů, prožila generační střídání, důležité i méně významné události v dějinách Švédska. Po úmrtí Nanny ji sice odstěhovali na půdu k dalšímu starému nábytku, ale ani tak na ni nezapomněli.

Prababiččina pohovka patří mezi knížky, které potěší děti i dospělé. Je bohatě ilustrovaná, nicméně ani text nechybí. I na malém počtu stran obsahuje spoustu informací. Kromě osudů rodiny Olofa a Nanny se například dozvíte, kdy se do Švédska začaly dovážet banány, kolik Švédů mělo okolo roku 1880 telefon, kdy mohly začít volit Švédky do parlamentu, kdy byly natočeny první tamní filmy nebo kdy vyšla Pipi Dlouhá punčocha. Vše je podané naprosto nenásilnou formou, kterou akceptuje i malé dítě. Mám to vyzkoušeno v praxi :o). Doma jsem už knížku četla opakovaně.

Nechci být přehnaně patetická, ale Prababiččina pohovka je milá knížka. Dcera o tom ještě neví, ale asi z ní nenápadně dělám milovnici severu, Švédska obzvlášť. Když jsem šla psát recenzi, divila se, na co si beru její švédskou knížku. Můžu tedy bez uzardění napsat, že kniha prošla u mě i u ní. A to není špatné.

Moje hodnocení: 87 %

 

Bibliografické údaje:

Autor: Anna Bengtsson

Nakladatel: Meander

Počet stran: 32

 

Kam dál:

Z nostalgie jsem si listovala v Dětech z Bullerbynu. Od Astrid Lindgrenové je to moje nejoblíbenější knížka. Nikdy jsem moc nemusela Pipi, přišla mi až moc free. Teď jako rodič ji mám ráda ještě méně. Dá to celkem zabrat, když malé dceři vysvětluji, že věci, které dělá Pipi, se OPRAVDU dělat nesmí :o).

 

Co budu číst:

Stále čtu Naprosto osvětleno Jonathana Safrana Foera, pak mám v plánu Vše, co jsme si nikdy neřekli.