Syrová kniha jdoucí až na kost. Obrazně i doslova.

Mladý Dineš žije na Srí Lance, kde zuří občanská válka. Postupně přišel o vše, domov, zázemí, jistotu, rodinu, matku. Skončil v táboře pro evakuované z oblastí bojů. Žije ze dne na den, nemá ani nemůže mít nějaké plány. Jeho bezstarostná minulost působí až neuvěřitelně. Nyní netuší, zda ještě bude mít nějakou budoucnost. Své bytí redukoval na minimum, často pouze na fyziologické pochody. Chová se automaticky, pomáhá v polní nemocnici, kde se zranění operují bez anestezie a velká část z nich velmi rychle umírá. Mrtvých už je tolik, že není možné je pohřbívat, zůstávají tam, kde zemřeli. A díky pravidelnému odstřelování a hladovění přibývají další a další. Dineš toho ztratil tolik, že již nechce nic vlastnit, i kdyby se jednalo o drobnost, naprosto běžnou věc. Obava z další ztráty mu to nedovoluje. Rezignoval na jakékoli osobní přání nebo potřebu. Pak ale dostane velmi zvláštní nabídku. Otec dívky Gangy chce, aby se s ní oženil. Během války Ganga přišla o matku i bratra a otec jí chce díky sňatku zajistit aspoň relativní zdání stability a ochrany. Dineš stojí před rozhodnutím – zůstat sám, nebo svůj život (ať to bude den, měsíc nebo delší doba) spojit s Gangou, úplně neznámou dívkou.

‚Dokonce si ani nevzpomínal, jaké to je trávit čas s druhou osobou, prostě být v něčí přítomnosti, a třeba by stálo za to nabízené příležitosti využít. Neznamenala smrt koneckonců odtržení od ostatních lidí … Pokud ovšem smrt naopak neznamená především odtržení od sebe samotného, odtržení od veškerých důvěrných osobních rysů, z nichž se konkrétní život skládal. Je-li tomu tak, pak by se člověk jistě měl naopak snažit zůstat sám, měl by zbývající čas využít tím, že si bude ukládat do paměti tvar svých dlaní a chodidel, vzhled svých vlasů, nehtů a zubů, naposledy si užije zvuk vlastního dechu, ten pocit, že jak se hrudník rozpíná a smršťuje.‘

Kniha se nečte jednoduše. Dění v táboře střídají Dinešovy i Ganžiny vzpomínky. Nabízí dokonalý kontrast mezi normální minulostí a bezvýchodnou současností. Měli vše, teď nemají nic. Arudpragasam píše v rozvětvených souvětích uspořádaných do dlouhých odstavců. Zamýšlí se nad podstatou bytí, nad tím, co dělá člověka člověkem, co vše potřebujeme, co můžeme ztratit, v jakých podmínkách můžeme žít. Je to ale ještě život? Nebo přežívání? Čekání na nevyhnutelné?

‚Jak člověk stárne, je čím dál těžší přehlížet utrpení všech ostatních, protože už něco zažil a má své místo ve světě, a tak je obtížnější si představovat, že bolest, jíž čelí on, je jedinečná  a žádá si zvláštní pozornost, a plakat sám nad sebou tím pádem člověku připadá jako rozmazlenost, pokud ovšem nedokáže předstírat, že nikdo jiný neexistuje anebo že jeho vlastní bolest je jiná a výjimečnější, a to může být snazší, když si najdete nějaké místečko, kde můžete být úplně sami.‘

Název knihy je velmi výmluvný. Příběh je rozehraný tak, že šťastný konec prostě být nemůže. Otázkou zůstává, jak hrozný bude. Je to kniha, o které budete přemýšlet ještě nějakou chvíli poté, co ji dočtete.

Moje hodnocení: 90 %

Bibliografické údaje:

Autor: Anuk Arudpragasam

Nakladatel: Argo (2018)

Počet stran: 235

Kam dál:

Po delší době opět doporučím Noc Elieho Wiesela.

Zkuste také povídkové sbírky Tlumočník nemocí a Nezvyklou zemi Jhumpy Lahiriové

Co budu číst:

Mám možnost přečíst si Ochráním tě Petera Maye ještě před vydáním. Těším se.