U některých knih je napsat solidní recenzi, která by měla hlavu a patu, celkem problém. Rytec kamejí je jednou z nich. Text mi nesedl a přitom je krásný, hluboký se spoustou podnětů k zamyšlení se. Zkusila jsem sáhnout po jednom z témat, která normální nečtu a nějakou dobu opět číst nebudu. Recenze by tím ale neměla trpět, byla by to škoda.

„‘Elias, má věčná láka. Vracím se za mužem, se kterým jsem prožila nejkrásnější krásno ze všech krásen. Vracím se, abych ho zbavila utrpení … naše štěstí zabila pověra a slepá nenávist. Od toho dne Elias nežije, čeká na smrt, která nepřichází. Musí čekat. Kvůli mně. Ano, kvůli mně se stal obětí černého ďábla … A za všechno může tahle jizva.‘

Jizva se otevřela a dívka se vydala na surreálnou cestu do minulosti, letěla uličkami města, nechala za sebou jednadvacáté století, proplouvala dvacátým, lidé a domy se proměňovali proti proudu času, měnila se móda, účesy a modely aut, koňská spřežení, a když se ručička času přehoupla do století devatenáctého, dívka vběhla na dvůr zchátralého pavlačového domu, kde z jediného okna svítícího do noci vycházelo bolestné ženské sténání.

‚Bylo to v únoru roku 1899, když jsem se těžce rodila do svého minulého života.‘“

Byl to život dívky Aitan. Narodila se – jako již mnohokrát předtím – s černou jizvou na krku a dostala jméno po bohyni posmrtného života. Matku nepoznala, otec se zachoval, jak nejhůř mohl, ze strachu se ji mnozí snažili zabít. Konstantou jejích životů představovala nejen jizva, ale také jeden muž.

„‘Jmenuji se Sofie…,‘ usmála se a políbila ho na tvář. ‚Tvá čarodějka, kterou jsi jako kat tajně miloval a pak ji upálil, tvá byzantská tanečnice, kvůli které jsi ztratil svůj císařský trůn, tvá neapolská pěvkyně, které jsi nechal postavit operní dům z nejkrásnějšího carraského mramoru, tvá noblesní pařížská kurtizána, které jsi jako první a jediný ukradl srdce a zaplatil za to životem… Jsem Aitan, tvá víla Slunce.‘“

Ivan Fila napsal baladu o životě, smrti, lásce mezi nebem a zemí, která přetrvá mnohé, pomstě, slabosti, strachu, dobru i zlu. Je to příběh plný magie, což byl pro mě asi ten největší problém. Pro mě jí bylo až moc, ale pokud podobné knihy vyhledáváte, s velkou pravděpodobností se vám bude líbit. Není to jednoduchý text, i přes nevelký počet stran se nejedná o jednohubku na večer. Čtete pohádku – na jednu stranu poetickou, na stranu druhou nešetřící krutostí, jako celek velmi kompaktní.

V rozhovoru s Ivanem Fílou jsem četla, že v knihách nechce nudit. Toho se bát určitě nemusíte, nudný není ani v nejmenším.

Text doprovázejí ilustrace Kateřiny Sidonové, které umocňují surreální dojem.

 

Moje hodnocení: 80 %

Žánroví čtenáři budou knihu hodnotit jistě výše.

 

Bibliografické údaje:

Autor: Ivan Fíla

Nakladatel: Jota (2019)

Počet stran: 191

 

Kam dál:

Z knih, které jsem přečetla, snad ty od Miloše Urbana. Více s ohledem na téma nedoporučit nemůžu.

 

Co budu číst:

Je čas na nějaký komiks, vyšla další Modrá CREW – Kroniky legie, mám také Essex County Jeffa Lemireho a Kosmo knedlíci Craiga Thompsona.