Sobí hora

Sobí hora je naprostá nezbytnost pro fandy finského podivna. Je to jeho švédská variace (v originále ale napsaná v angličtině), která jde v mnoha ohledech ještě dál.  Budu opakovat to, co již bylo o knize řečeno – něco takového jsem ještě nečetla. A to jsem toho ze severu rozhodně nečetla málo. Karin Tidbecková pojí prvky fantasy, sci-fi, magického realismu i švédské lidové slovesnosti.

Hned první povídka Beatrice musí zaujmout. Nebo dokonale odradit, pokud něco takového není vaše krevní skupina. Vypráví o muži, Franzovi, který se zamiloval do vzducholodě. A tím zamiloval myslím zamilovat se v partnerském smyslu.

„Franz z ní nemohl spustit oči. Její trup byl svůdně protáhlý, matový potah těsně obepínal něžně zaoblenou kostrou jako kůže. Malou gondolu z tmavého dřeva (ušlechtilý mahagon!) zdobily mosazné doplňky (vše ručně tepané!), okna ze silného skla byla v rozích zakulacená. Plyšová sedadla uvnitř gondoly se pyšnila výšivkami ve tvaru francouzských lilií, před nimi se blýskal elegantní ovládací panel. Beatrice byla dokonalá.“

Ač se to zdá trochu zvláštní, Franz nebyl sám. Anna Goldbergová, sekretářka z tiskárny, se totiž zamilovala do parního stroje.

V další povídce čtete o ženě, která si vypěstovala tvorečka, pojmenovala ho Brown a udělala mu pelíšek v modrém květináči na kuchyňském okně. Jiná žena v povídce Moruškový džem si zase stvořila něco jako dítě. Potřebovala k tomu třeba plechovku, vodu, půl lžičky soli a maličkou pokroucenou mrkev z loňské úrody se dvěma špičkami dole připomínající nohy s pahýly po stranách v pohodě rukou. A ještě jednu speciální přísadu.

„‘Kde jsem se tu vzal?‘ zeptal ses. ‚Kdo je můj táta?‘

‚Tátu nemáš,‘ vysvětlila jsem ti. ‚Stvořila jsem tě já sama.‘

‚Každý má tátu.‘

‚Každý ne.‘

A proč jsi mě stvořila?‘ vyzvídal jsi.

‚Stvořila jsem tě, abych tě mohla milovat,‘ řekla jsem ti.“

 Rebeku týral manžel. Přežila, ale dál žít nechtěla. Snažila se zabít, ale nikdy se jí to nepovedlo. Bůh to nechtěl. Až přišla na řešení, jak může vše skončit. To mi vyrazilo dech. Na chvíli jsem knížku musela odložit. Velmi působivý konec.

Povídky pojí touha po lásce, potřeba mít někoho vedle sebe, sounáležitost, (sebe)přijetí, splynutí s přírodou, samota či chybění něčeho důležitého (otce nebo času). Jsou zvláštně melancholické, tajemné, podivné (samozřejmě), krásné i odpuzující zároveň.

Moje hodnocení: 80 %

Kdyby sbírka končila stranou 113, hodnotila bych vyšším procentem, ze začátku jsem byla nadšená hodně. Pak ale přišla Augusta Prima, Tety a Džagannáth a ty už byly i na mě moc. Bizarní věci mi nevadí, ale tohle byla prostě síla. Jestli jste četli, co vy na ně?

 

Bibliografické údaje:

Autor: Karin Tidbecková

Nakladatel: Kniha Zlín (2018)

Počet stran: 152

 

Kam dál:

Sáhněte po čemkoli z oblasti finského nebo v širším pojetí severského podivna, například Literárním spolku Laury Sněžné nebo Magickém průvodci městem pod pahorkem Pasi Ilmari Jääskäleinena, antologii finské fantasy Lesní lišky a další znepokojivé příběhy nebo Kouzelníkově únik z reality Larse Vasa Johanssonona.

Sobí hora mi v něčem připomínala i Tvrdohlavá stvoření Aimee Benderové.

 

Co budu číst:

Mám rozečtenou Slunečnici Sarah Winmanové, ale asi poruším svoji zásadu nečíst dvě knihy najednou, už je totiž venku Běžkyně Petera Maye.

Na sever se brzy vrátím, na začátku června vyjde Než natáhnu brka Anti Tuomainena, na tu se těším hodně. A také třetí Doppler Erlenda Loea.