Strážkyně domácího krbu je komorní příběh o lásce, přátelství, předsudcích, odvaze, strachu z okolního dění i vlastního chování, z toho, jací jsme, ale bojíme se to přiznat. Sobě i ostatním.

Bea náhodně potká Ericu. Obě představují naprostý protiklad, Bea je zodpovědná třicátnice, žije spořádaným životem, pracuje jako úřednice. O svém jednání přemýšlí, zvažuje pro a proti. Erica prožila komplikované dětství, překročila dvacítku, pracuje jako novinářka a žije jako bohémka. Velmi snadno se pro něco zapálí, ale nadšení jí dlouho nevydrží. Přesto/právě proto spolu začnou bydlet. Děj se odehrává na přelomu třicátých a čtyřicátých let minulého století v Nizozemsku, retrospektivně jej vypráví Bea. Sdílená domácnost dvou žen nebyla v té době nic zvláštního, nesla s sebou ekonomické výhody a představovala jakýsi mezistupeň mezi bydlením u rodičů a později s manželem. Erice a Bee ale soužití fungovat nemohlo. Obě chtěly od jejich vztahu víc než pouhé přátelství, Bea však onu hranici překročit nedokázala. Ericu milovala, nechala se od ní využívat i nárazově odsouvat na vedlejší kolej, pomáhala jí, kupovala dárky i věci nutné pro všední život, chránila ji. Zkoušela se scházet s muži, ale když si měla vybrat mezi nimi a Ericou, volila vždy stejně.

„Po všech těch letech se tomu musím smát. Bas je však v mé vzpomínce tak mlhavý, že už ho nemám v paměti jako osobu, jen jako stín ve spojitosti s mým soužitím s Ericou. Nicméně jsem si téměř jistá, že jsem si tehdy cosi namlouvala, že za jiných okolností by náš vztah mohl být šťastný a harmonický, a možná i na celý život. Vlastně to Erice nekladu za vinu. Proč bych to dělala?“

Odpoutat se od ní nedokázala, i když Erica překročila všechny únosné meze, vždy se vrátila.

„Přikláním se však k názoru, že jsem se v zásadě neobešla bez Eričiny přítomnosti, bez konfliktu s ní, jakkoliv jsem tím současně trpěla. Zvláštní, co člověk sám sobě způsobuje.“

Erica byla spontánní, v určitých ohledech vypočítavá, neřešící nebo ignorující důležité věci, ale v otázkách citu ale přímá. Nebála se jít s kůží na trh a žít tak, jak chtěla – jako žena s ženou, navíc poloviční Židovka na prahu druhé světové války.

„Skutečně se vyrovnala se založením, na němž se nedalo nic změnit, přijala důsledky a užívala si života. Vždycky jsem to obdivovala … Musíme se každá vydat vlastní cestou, soužití už není možné. Jenže o necelý měsíc později jsem dospěla ke stejně nezvratnému přesvědčení, že jsme spojené až do smrti, že ten krátký rok s ní byl – alespoň pro mne – rozhodující. Žít bez ní jsem už nemohla, a s ní jsem mohla vést jen tu podivnou existenci, určenou jejím nešťastným dětstvím, jíž jsem se mohla účastnit pouze jako svědek.“

Dola de Jongová pocházela z židovské rodiny a během druhé světové války uprchla z Nizozemí přes marocký Tanger do New Yorku, své knihy publikovala v nizozemštině a angličtině. Jako první vyšla Strážkyně domácího krbu v roce 1954 v nizozemštině a vyvolala velký rozruch. V angličtině mohla vyjít až za sedm let. Je to křehký příběh o silných ženách/silný příběh o křehkých ženách. Když si uvědomíte, v jaké době vyšel, nezbývá než smeknout. A ne, de Jongová nepíše o své zkušenosti, Strážkyně vyšla v obě, kdy byla podruhé vdaná.

 

Moje hodnocení: 90 %

Příběh dokonale podtrhuje obálka knihy, krásná, melancholická, plná citu.

 

Bibliografické údaje:

Autor: Dola de Jongová

Nakladatel: Pistorius (2018)

Počet stran: 136

 

Kam dál:

V nakladatelství Pistorius vyjdou Pašeráci knih Davida E. Fishmana o členech papírové brigády vilenského ghetta.

Zkuste také Sonny Boye Annejete van der Ziljové, je to další nizozemská vztahovka zasazená do období druhé světové války.

A třetí nizozemský tip je aktuání novinka Továrna na vafle Romana Helinského. Není o válce, ale vztahovka do jisté míry ano, i když úplně v jiném pojetí.

 

Co budu číst:

Stále čtu Opskurno Andrewa Caldecotta.

Právě vychází Váha inkoustu Rachel Kadishové, jedna z knih, na které jsem hodně zvědavá.