Dneska mám narozeniny. Ptát se, kolik mi je, by bylo neslušné, ale řekněme, že osmnáct mi už bylo a do důchodu mám ještě hodně daleko. Prostě holka v nejlepších letech :o).

O narozeninách nepíšu jen tak. Včera jsem si na poslední chvíli koupila dárek. Strom přání Williama Faulknera jsem musela mít. Přečetla jsem jej – přiznám se, že nejprve rychle, ale pak ještě jednou. Text jsem si musela vychutnat a nechat usadit. Moc dobře jsem udělala. Myslím, že dokonalejší kniha na narozeninový předvečer, večer nebo noc nemůže být. Když si totiž ten večer vlezete do postele levou nohou napřed, obrátíte polštář, kdo ví, co se může stát.

Přesně tak si do postele vlezla i malá Dulcie. Když se poté ráno probudila, stál v jejím pokoji cizí kluk s ošklivým hubeným obličejem a vlasy tak zrzavými, až osvětlovaly pokoj. Jmenoval se Maurice a společně s chůvou Alicí, bratrem Dickym, Georgem, který bydlel přes ulici, se vydali hledat strom přání. Dulcie a Maurice jeli na ponících, ostatní ve vozíku. Postupně se k nim přidal zvláštní stařík Egbert a Alicin manžel Exodus.

Z knihy přímo dýchá pro Faulknera typická jižanská atmosféra. Objevuje se zde hodně věcí, které později rozpracoval ve svých o mnoho slavnějších dílech. Velmi také oceňuji výborný překlad Hany Zahradníkové. Řeč černošské chůvy dokonale kontrastuje se způsobným vyjadřováním Dulcie. Když jsem si přečetla několik Aliciných prvních vět, hned se mi vybavila postava výborné chůvy Mammy Scarlett O´Harové z Jihu pro Severu Margaret Mitchellové. Mimochodem – černošská chůva se objevuje i v další Faulknerově tvorbě, třeba v Rekviem za jeptišku.

Strom přání je milá knížka. Máte ji přečtenou za chvilku, ale i do těch několika málo stran toho Faulkner vtěsnal hodně. Dotýká se typických jižanských témat, války a postavení jednotlivce v ní („Nikdá sem neviděl, aby voják ve válce něco vyhrál. Jenomže běloši ty svoje války vedou dycky dost podivně. Až budou běloši příště mít válku, tak do ní nepudu.“), ale také co znamená plnit si přání. Malé děti mají ještě nevybarvená přání, nevědí, co chtějí, staří si toho zase moc nepřejí, ti už mají víc, než co by si přát mohli. Postavy plní své role, atmosféra je snová, některé prvky se sice shodují s Alenkou v říši divů, ale spousta dalších je originálních a pro Faulknera typických.

Říct, že i knihy mají svůj příběh, by mohlo vyznít jako klišé, v případě Stromu přání to platí dvojnásob. Faulkner ho napsal v roce 1927, nevydal, jen dal dvěma holčičkám. Viktorii, své nevlastní dceři, a smrtelně nemocné Margaret Brownové, později ještě dvěma dalším dětem. Knižně vyšel Strom přání až v roce 1967, tedy po Faulknerově smrti. Je to jeho jediná kniha pro děti, ale já jako dospělá jsem si ji užila moc.

 

Moje hodnocení: 91 %

 

Bibliografické údaje:

Autor: William Faulkner

Nakladatel: Albatros

Počet stran: 64

 

Kam dál:

Že by něco od Faulknera nebo Jih proti Severu :o). Z dětských knížek mě stále čeká Justýnka a asistenční jednorožec Kateřiny Maďárkové. Během čtení Stromu přání jsem si na ni několikrát vzpomněla.

 

Co budu číst:

Vracím se k Vídeňskému bratrstvu, Strom přání jsem musela přečíst hned, když mám ty narozeniny :o).