Tma není pro každého. Specifický text na pomezí beletrie a literatury faktu sem tam prokládaný básněmi.

Norská novinářka Sigri Sandberg se vydala strávit pět dní v období polární noci na chatu do hor. Sama daleko od civilizace … jen se svým strachem ze tmy. A právě tma se na těch pár dní stala středobodem jejího bytí. V textu přemýšlí o její podstatě, kontrastu světla a tmy, o světlu přírodním i umělém a jeho dopadech na člověka. Na jedné straně jde o text poetický, niterný, popisující strach a myšlenkové pochody jednotlivce, na straně druhé plný informací z historie, biologie, zvyklostí, tradic. To vše v severském kabátku.

„Slovo tma mi pokaždé zasadí něco jako ránu. Hlubokou ránu do duše. To slovo se vztahuje ke smutku, nemoci a noci a má černou barvu – i k mému vlastnímu strachu ze tmy.

I obecně je slovo tma vnímáno jako negativní, je těžké a smutné a nabaluje na sebe další významy a slovní spojení. Muži temnoty. Temná část životní historie. Temné hlubiny. Temná minulost i budoucnost. Duševní temnota. Temný vztek. Temný středověk. Často se musí rozsvítit světlo, aby bylo všechno zase dobré, i v básních, v písních a v krásné literatuře – a v životě obecně …

Lidé po všechny časy bojovali s vnitřní i vnější temnotou. Tma byl nepřítel, stejně jako chlad, a tudíž něco nebezpečného – a světlo bylo ze své definice dobré … Světlo znamená život a dobro, tma je smrt a zlo. V textech z doby mnoho tisíc let před Kristem najdeme zmínky o slunečních bozích – a o temné a studené říši mrtvých. Dělení na světlé nebe a temné peklo trvá dál, dokonce i v subkulturách a lidové kultuře. Světlo je bezpečná hra, ve světle ztrácejí temné mocnosti sílu jako v pohádce – a troll v prvních paprscích slunce pukl a proměnil se v kámen.“

Tma vs. světlo. Samota vs. společnost. Nedílné součásti života, které doplňují a zároveň jsou naprosto protikladné.

„My lidé jsme však stádní tvorové, a tak potřebujeme kolem sebe i své milé. Je v tom nápadná ambivalence, že potřebujeme být sami a zároveň potřebujeme k životu ostatní.“

Text Sigri Sandberg se prolíná s deníkovými zápisky Christiane Ritterové, rodačky z Karlových Varů. Ta strávila rok na Západním Špicberku, kam přijela za manželem, lovcem arktické zvěře.

„Christine dostala na lodi od jednoho cestujícího radu, jak přežít zimu: ‚Každý den vyjděte ven, i když je tma a zuří vichřice, je to stejně důležité jako jídlo a pití. Snažte se být pořád v dobré náladě. Nikdy neupadejte do zamyšlení, lépe řečeno nikdy nebuďte smutná! Pak se nemusíte bát a dopadne to dobře.‘ A Christiane Ritterová se jeho radami řídí. Každý den si udělá procházku, která se za špatného počasí promění v ploužení. Ven chodí často sama a nejraději podél fjordu, k jihu. Tam slunce na podzim zmizelo a tam se po čtyřech měsících znovu ukáže.“

Dvě ženy žijící v jiné době, ale co vlastně na tom. Samota a tma, pokud nejsou vynucené okolnostmi a představují svobodnou vůli jednotlivce, a pocity, které vyvolávají, zůstávají stejné.

Knihu přeložila Jarka Vrbová. Co víc dodat…

 

Moje hodnocení: 82 %

 

Bibliografické údaje:

Autor: Sigri Sandberg

Překlad: Jarka Vrbová.

Nakladatel: Portál (2020)

Počet stran: 160

 

Za poskytnutí recenzního výtisku díky nakladatelství Portál, kde si můžete přečíst ukázku.

 

Kam dál:

Třeba další z překladů Jarky Vrbové – Tak akorát Josteina Gaardera, Knihu o moři Mortena Strøksnese nebo Ostrov Roye Jacobsena.

Nebo Expedici. Bea Uusma s ní nasadila laťku hodně vysoko.

 

Co budu číst:

Cestovatelé ve třetí říši Julie Boydové.