Co se vám vybaví, když se řekne rok 1620?

Bitva na Bílé hoře?

1914?

Začátek první světové války?

1945?

Konec druhé světové války?

A co 1947?

Upřímně, než jsem si přečetla knihu Elisabeth Åsbrinkové, docela bych váhala. Přitom se toho dělo tolik. Svět se začal vzpamatovávat z druhé světové války. Lidé se snažili žít v novém pořádku a ani si neuvědomovali, že mocnosti začínají opět míchat karty a některé události ovlivní nejen je, ale budou klíčové pro dění i za několik desítek let.

Elisabeth Åsbrinková odvedla dokonalou mravenčí práci. Měsíc po měsíci prošla události v různých místech. Začíná v Arab az-Zubajdu, pokračuje přes Washington, Londýn, Malmö, Řím, Paříž, Ansbach nebo třeba Kyjev. Do mnoha destinací se opakovaně vrací. Cestu časem i po světě končí v New Yorku u Raphaela Lemkina, jedné z velkých postav nejen tohoto roku (na obrázku).

Rok to byl opravdu nabitý událostmi, třeba:

– 7. 1. prvních 500 londýnských žen zaměstnaných u dopravního podniku dostane výpověď, během dalších měsíců jich bude celkem 10 000. Do práce se vracejí muži.

– 2. 2. formálně skončila druhá světová válka, definitivně byla podepsána Pařížská mírová smlouva

– 18. 2. se Velká Británie vzdává zodpovědnosti za Palestinu, přestává podporovat Řecko a Turecko, následně se osamostatňuje Indie. Impérium se tříští, Británie se chce a potřebuje soustředit jen sama na sebe. Udělá ale pár solidních přešlapů…

– Billie Holiday a Louis Armstrong natáčejí film New Orleans. Billie později odsoudí na rok za držení drog. Do vězení jde s abstinenčními příznaky. Hudební ukázka tady.

– Hasan al Banná zakládá Muslimské bratrstvo

– 7. 4. náhle zemřel Henry Ford. Celý svět ho zná díky automobilce, ve skříni měl ale pěkného kostlivce. Začátkem 20. let financoval americké vydání půl milionu výtisků Protokolu sionistickým mudrců. Díla, které zakladatel Hitlerjugend Baldur von Schirach označil jako zásadní pro jeho antisemitský vývoj. Henry Forda také jako jediného Američana zmínil Adolf Hitler v Mein Kampfu.

– Sovětský svaz mění svůj názor, nyní je podle něj neoddiskutovatelný fakt, že Židé mají historické kořeny v Palestině, mají tak i legitimní právo na vlastní stát. Situace v Palestině bude eskalovat. OSN bude mít celkem napilno.

– Simone de Beauvoir se zamiluje do amerického spisovatele Nelsona Algrena, jejich vztah bude připomínat telenovelu

– v Německu se neučí dějepis. Po válce se čtyři vítězné státy měly domluvit na společné interpretaci všeho, co se stalo, to se jim zatím nepovedlo. Němce ale trápí zásadnější problém, nemají co jíst.

– lidé v USA tvrdí, že viděli UFO

– 4 554 Židů se ve francouzském přístavu Sète nalodilo na loď President Warfield, později přejmenované na Exodus 47. Jako mnozí před nimi míří do Palestiny, jedná o další nelegální migranty. Krátce po vyplutí se k lodi připojí postupně pět britských lodí. Cíl Britů je jediný – nedovolit Židům na palestinském území vystoupit. Chtějí je vrátit do Evropy, klidně i do Německa. V Palestině už je Židů prostě moc, napětí v oblasti se stále zvyšuje. Plavbu sleduje bez nadsázky celý svět.

– narůstá nepokoj mezi členy Ligy arabských států, členové Muslimského bratrstva procházejí bojovými výcviky, aby se na Židy připravili. Postupně zakládají náborová střediska na obranu Palestiny. Hasan al-Banná chce, aby se bratrstvo připravilo na džihád. Válka na území na sebe nenechá dlouho čekat.

– nejen v arabském světě, ale třeba i v Británii se objevují útoky proti Židům. Starosta Ecclesu John Regan dokonce prohlásí: „Hitler měl pravdu. Vyhubte každého Žida, každého muže, ženu a dítě!“

– Pákistán a Indie se stávají dvěma samostatnými státy. To mimo jiné znamená i velké přesuny lidí, hinduisté do Indie, muslimové do Pákistánu. Bez obětí a posléze ani války se to ale neobejde.

– 19. 10. byl vynesen rozsudek proti 23 lékařům, kteří během druhé světové války dělali pokusy na vězních. Dva lékaři z prokuratury formulují jasná pravidla pro provádění lékařských pokusů na lidech, aby byly v souladu s lékařskou etikou.

– ve švédském Västerås vznikl obchod s levnou módou Hennes, později známý jako H&M.

– Christian Dior chce udávat nové módní trendy s The New Look, v USA ale celkem narazí

– jako červená nit se celou knihou prolíná příběh právníka Raphaela Lemkina. Ten se nesmířil s výsledkem Norimberského procesu, který sice projednal spoustu zločinů, ale neřešil systematické vyhlazování jednoho/více etnik/skupin. To on definoval pojem genocida a protlačil jej do OSN.

 

Výborná kniha, která v sobě pojí všechny klady reportáže. Elisabeth Åsbrinková postupuje chronologicky, krátké kapitolky čtenáře nezahltí fakty, v nichž by se ztrácel, ale nevynechají nic důležitého. Události roku 1947 mají důsledky až do současnosti. Svět se sice učil žít v novém pořádku, ale hodně věcí se prostě nepovedlo. A nějaké z nich se periodicky opakovaly. Jsme prostě nepoučitelní. Kolikrát ještě uslyšíme už nikdy víc?

 

Moje hodnocení: 91 %

 

Bibliografické údaje:

Autor: Elisabeth Åsbrinková

Nakladatel: Absynt (2018)

Počet stran: 312

 

Kam dál:

 

Stejný koncept knihy použil Florian Illies v 1913. Létě jednoho století. Skvělý je také Berlín 1936. Šestnáct srpnových dnů Olivera Hilmese, který mapuje nejen dění na olympijských závodištích, ale také v jejich pozadí. Moc zajímavé.

Pokud si chcete přečíst něco víc o palestinsko-izraelských konfliktech, zkuste třeba Jidáše Amose Oze, Nebudu nenávidět Izzad-Dín Abúléše, palestinského lékaře a mírového aktivisty. O izraelských Arabech píše také Sajjid Kašua (Tančící Arabové, A bylo jitro, Druhá osoba singuláru).

Elisabeth Åsbrinková v 1947 píše i o historii své rodiny. O činech svých předků a snaze se s nimi nějak vypořádat píše např. Sacha Batthyany v A co to má co dělat se mnou? Zločin v březnu 1945. Příběh mé rodiny nebo Jennifer Teegeová v Můj dědeček by mě popravil.

 

Co budu číst:

Rozhodně druhou knihu Elisabeth Åsbrinkové A vo Viedenskom lese stále stoja stromy. Pustím se také do svého prvního retellingu, koupila jsem si Na lovu Meagan Spoonerová. To střádání žánrů fakt nemá chybu :).