S Trosečníkem sibiřským jsem se chvílemi prala. Zpočátku jsem se na něj nedívala ze správného úhlu, pro stromy jsem neviděla les. Světlana Glaserová v něm převyprávěla prvních patnáct let života svého otce. Let hodně bouřlivých. Svůj celý život chtěl zpracovat sám, ale stihl jen popsat jen oněch patnáct let. Publikované byly až nyní díky jeho dceři.

Václav Klička, napůl Rus (po matce), napůl Čech (po otci), se narodil v roce 1925 v Rusku. Otec byl kulak, sice cizinec, ale místními respektovaný. Spokojený život rodině skončil na jaře v roce 1929, kdy se rodiče dozvěděli o represích postihujících kulaky. Ve snaze jim uniknout se vydali na cestu. V Čeremchovu nastoupili na vlak, pokračovali přes Bajkal, první cílovou stanicí se stal Vladivostok. Ani daleko na Sibiři ale v bezpečí nebyli. Následovala další stěhování, další útěky a neustálá snaha o přesun do Československa. Postupně redukovali věci, které převáželi s sebou. Na první cestu naložili krávu Stračenu, na cestu jinou naplnili spoustu pytlů sušenými meruňkami, které na Sibiři představovaly luxus a možnost vydělat si nějaké peníze. Nakonec skončili prakticky bez ničeho. I když se části rodiny nakonec podařilo do Československa odjet, celá se už nikdy nesetkala.

Glaserová vyprávění zasadila do historického, politického i kulturního kontextu. Na všechna otcova rozhodnutí se dívá kriticky, nijak ho neoslavuje, ukazuje i jeho chyby. A to byl pro mě kámen úrazu. Václav Klička mě štval, chvílemi jsem knihu chtěla odložit. Vytrvala jsem a po dočtení jsem ráda. Je třeba se na něj dívat víc komplexně, nečtete o černobílé románové postavě. Zažil toho tolik, až jsem místy zapomínala na to, že pořád jde o mladého kluka. V mnoha ohledech nevyzrálého, vrhajícího se bez většího rozmyslu do různých akcí, aniž by domýšlel důsledky. Neustálý život na cestách, ztráta domoviny a bezpečného domova, neukotvená identita, život ve strachu o rodinu, nutnost předčasně dospět (resp. tlaku okolností na předčasné vyspění) udělaly své. Václav navíc svá rozhodnutí zakládal na aktuální situaci, nemohl předpokládat historický vývoj.

Glaserová píše o věcech, na které se nesmí zapomínat. Trosečník není jen o jedné rodině, jejím prostřednictvím ukazuje, jak dějiny velké ničí ty naše malé. Jak se můžeme snažit, někam směřovat, ale to samo o sobě vůbec nemusí znamenat, že budeme žít spokojeně. Resp. že vůbec budeme žít.

„Dospělí chlapi ve svátečních chalátech mi se slzou v oku podávali svoje mozolnaté ruce a ukláněli se přede mnou a jsem vůbec nechápal, co si o tom mám myslet. Na okamžik mě napadlo, že je to třeba tím, že jsem syn ředitele dolu.  Ale ono to bylo ještě trochu jinak, a až když všichni odešli, vysvětlila mi Fatima, že jako syn cizince z daleké Evropy, v jehož zemi nevládnou komunisti, jsem pro místní dakchany ztělesněním naděje, že i oni třeba jednou dosáhnou svobody.“

„‘Nechápu, proč je rovnou nepostříleli,‘ ozval se náš vozka, který se nám představil jako Jegoryč. ‚Z minulého transportu jich tu zůstalo ve sněhu asi dvacet. Kdo to pak má sbírat? Tfuj! Svoloč jedna kulacká!‘

Tatínek mlčel. Dnes už vím, co měl asi sto chutí tomu vozkovi odpovědět, a taky vím, proč to neudělal. Tehdy jsem to vůbec nechápal.

Co je to proboha za svět, kde se smí týrat malé děti? Zalezl jsem hlouběji do saní a přitulil se k mamince. Mlčela a podle toho, jak se jí otřásala ramena, jsem věděl, že pláče.“

 Moje hodnocení: 80 %

 

Bibliografické údaje:

Autor: Světlana Glaserová

Nakladatel: Plus (2018)

Počet stran: 240

 

Kam dál:

Velké dějiny semlely prakticky všechny malé v Ostnech a oprátkách Jiřího Padevěta. O Rusku píše mj. i Ryszard Kapuściński v Impériu. O lágrech třeba Pavol Rankov v Matkách, Ruta Sepetys V šedých tónech nebo Katja Kettu v Můře.

Nebo zkuste Osvětimskou knihovnici Antonia G. Iturbeho, Kdysi Morrise Gleitzmana, Jsou světla, který nevidíme Anthonyho Doerra nebo Spočítej hvězdy Lois Lowryové. Všechny vyprávěné z pohledu dětí. Já mám v plánu Chodí pešek okolo Evy Límanové, tematicky také zapadající.

 

Co budu číst:

Vyšlo teď tolik výborných knih, potřebovala bych nafouknout dny. Dočítám Navrátilku Donatelly Di Pietrantonio. Je výborná, skvělá, více takových. Po ní sáhnu po Kvásku Robina Sloana.