Přemýšlím, co bych měla napsat, když by stačilo jediné – přečtěte si to. Lustr pro papeže je jedna z nejsilnějších knih, které jsem v posledních měsících četla. A určitě je ta nejhnusnější. Můžu číst thrillery, kriminálky, kde se vraždí na tisíc a jeden možný způsob, nevadí mi to, protože je to fikce. Čtu ale i non fiction knihy, resp. knihy na hranici beletrie a literatury faktu. Tam je to o něčem jiném, stejně tak jako v případě Lustru. Jan Tománek vychází ze skutečných událostí, které se staly skutečným lidem.

„Léto 1969. Začátkem roku se na protest proti ruské okupaci upálili Jan Palach a Jan Zajíc.

Všichni se ale cítili šťastní při zpěvu Bludičky Julie Hanky Zagorové, Karel Gott získal šestého Zlatého slavíka a vyšlo první číslo časopisu Čtyřlístek.

V Americe se Richard Nixon stal 37. prezidentem, John Lennon se oženil s Yoko Ono a člověk konečně stanul na povrchu Měsíce.“

Dokonalý úvod, dokonalé navození kontrastů. Stejného roku vyrazil na tramp i šestnáctiletý Míla. Se dvěma kamarády měli naplánovanou trasu, ale všechno se zvrtlo. Asi je zbytečné psát, že neudělali vůbec nic, za co by měli jakýmkoliv způsobem pykat. Ale stalo se. Prakticky od prvních vět mi bylo úzko. Když začnete číst knihu s podtitulem ‚skutečný příběh z pekla normalizačních lágrů‘, je jasné, jak původně neškodný výlet dopadne. Jakmile se mašinérie rozjela, úzkost opadla a přišlo znechucení, odpor. A také úcta, obdiv. K Mílovi, jemuž kamarádi říkali Chlup, ke spoustě dalších, kteří se ocitli v pekle spolu s ním/před i po něm.

„‘Tady na cimře je nás většina politických, tak je tu klid. Myslím, že s tou svojí anglickou písničkou sem skvěle zapadneš,‘ smutně se ušklíbl. ‚Támhle Jirka opisoval knihy Seiferta a nahrával kazety – dva roky za podvracení republiky. Petr měl rockovou kapelu a pořádal koncerty – taky podvracení.‘

Kromě boxera Hanziho a korby Pepíka Mošny působili ostatní obyvatelé cimry jako učitelé a inženýři. S plochými hrudníčky a svěšenými rameny ve vězeňských mundůrech budili soucit a bohužel i nenávist dozorců. Většina kluků už byla zlomená a jejich pohledy byly kalné a bez života.“

O ději není třeba psát. Míla se propadá z jednoho pekla do druhého. Tománek popisuje všechno dění okolo něj, nelidské podmínky i chování dozorců, kteří měli být oslovováni jako vychovatelé. Ve vězeních různého typu strávil Míla mnohonásobně delší čas, než byla původně stanovená délka trestu. Důvod byl prostý. I když mu sebrali všechno, zbavili ho svobody, odloučili od rodiny a přátel, konfrontovali s nemyslitelným, on i tak myslel na ostatní.

„Na Jarka jsem se nezlobil. Nemohl jsem jinak. Měl by to pak jenom horší. Už na Borech mi Juraj radil, abych se vždycky staral jen o sebe. Ale to já jsem to nedokázal. Byl jsem prostě hovado, které jde do všeho po hlavě a za všechno a všechny se snaží bojovat. I když to po něm nikdo nechce a nikdo to nečeká. Natož aby to ocenil.“

Po čase část dění pochopil, akceptovat jej ale nemohl.

„Začínal jsem rozumět muklům, kteří mlátili jiný vězně. Ta zloba uvnitř každého z nás byla taková. Tak ohromná a nezměrná. A musela ven. Jasně že bys nejradši zmlátil dozorce – co zmlátil … Každý z nás by je z fleku zabil, kdyby mohl. Okamžitě.

Ale nešlo to, a tak někteří mlátili ty nejslabší z nás. Bylo to hrozný, nikdy jsem se k tomu nesnížil, ale už jsem to aspoň chápal.“

Při popisu Mílových vnitřních pochodů jsem si opakovaně vzpomněla na Noc Elieho Wiesela. Větší poklonu asi už vyseknout nemůžu.

„Chtěl jsem myslet na něco krásného, na přírodu a tramp, ale zbyla ve mně jen nenávist a bolest.

Tohle přece nemůžou. Nikomu jsem nic neudělal. Tolikrát opakovaná mantra – stále dokola a stále zbytečně a bezmocně.“

Jenže oni mohli… Mohli prakticky vše.

 

Moje hodnocení: 100 %

Přečtete si to. Dříve oficiálně neexistující lágr je v současnosti již odtajněn, stejně tak jako někteří dozorci, kteří tam pracovali. Minkovice, tj. místo, kde byl mj. vyroben i lustr pro papeže.

 

Bibliografické údaje:

Autor: Jan Tománek

Nakladatel: XYZ (2019)

Počet stran: 184

 

Kam dál:

Mlýn Michala Vaněčka nebo Žítkovské bohyně Kateřiny Tučkové, pokud je náhodou ještě někdo nečetl. A tak taky Opuštěnou společnost Erika Taberyho. A už dlouho jsem nedoporučovala Wieselovu Noc.

A taky Motýlí křik, první knihu Jana Tománka.

 

Co budu číst:

Jako tradičně se v předvánoční době roztrhnul pytel s novými knihami. V plánu mám třeba Klub divných dětí Petry Soukupové, Možnosti milostného románu Jana Němce nebo Eugenii Jany Poncarové.