Po rozpadu Sovětského svazu se začátkem 90. let začala hroutit i Jugoslávie a jednotlivé státy začaly vyhlašovat nezávislost. Bojovalo se ve Slovinsku, Chorvatsku, ale nejkrvavější spor proběhl v Bosně a Hercegovině, kde do té doby společně žili pravoslavní Srbové, katoličtí Chorvati a Bosňáci (jiným názvem také Muslimové) vyznávající islám. Chorvati i Bosňáci chtěli vyhlásit nezávislost, Srbové byli proti. Klidné dohody nebyly možné, během tří let tak zemřelo asi 100 000 lidí, další statisíce musely opustit domov.
Zmar války i doby po ní vykresluje Wojciech Tochman dokonale. Jako bys jedla kámen je malá velká kniha. Stačilo mu jen 128 stran, čtenář ale bude o všem přemýšlet hodně dlouho.
V roce 1995 byla podepsána mírová dohoda. Země měly začít fungovat v novém uspořádání. Pro velkou část běžných lidí ale válka zničila vše, čeho v životě dosáhli. Byli zabiti jejich příbuzní, byli vyhnáni z domovů, byla jim zničena představa o normálním životě. Dříve vychovávali děti, chodili do práce, pili kávu v kavárnách, koupali se a opalovali. Teď někteří ani nevědí, kde jejich příbuzní skončili, v jakém z masových hrobů jsou pohřbeni. Život v nejistotě je pro ně horší než drsná pravda. Tak hledají. Jejich osudy spojuje doktorka Ewa Klonowská, Polka žijící na Islandu, pracující v Bosně. Odhaluje masové hroby, třídí kosti a snaží se zemřelé identifikovat. V době vydání knihy v polském originále vykopala již dva tisíce těl. Nad kostmi nepláče, jen analyticky uvažuje, ale když u nich najde dětskou hračku, je to jiná.

Příbuzní (děti, sourozenci, rodiče), kteří vyplní pátrací formuláře, budou pozváni na odběr krve. Z krevních buněk specialisté určí DNA. Získaná data zanesou do počítače. 
Odeberou rovněž DNA buněk z kostí, které leží v body bags. A výsledky také zanesou do databáze … Výzkum DNA je v dějinách války bezpochyby něčím novým. Stejně jako body bags, počítače, internet, počítačově řízené chladírny, vysokozdvižné vozíky, pláty na kolečkách. Všechno ostatní už tu bylo: tábory, baráky, selekce, ghetta, skrýše, ukrývání pronásledovaných. Pásky na rukávech, stohy bot po vyhlazených lidech, hlad, loupeže, noční bušení na dveře, zmizení z domu, krev na zdech, pálení mostů, pálení stodol s lidmi uvnitř, pacifikováno vesnic, obležená města, živé terče, znásilňování žen nepřátel. 

Poválečnou přítomnost Tochman střídá se vzpomínkami přeživších, výsledek je hodně působivý. Knihu jsem přečetla na jeden zátah. Tu noc jsem toho moc nenaspala, ale nešlo ji odložit. Až ji budete číst, počítejte s čímkoli, odporem, znechucením, opovržením, zmarem i slzami. A také s údivem nad tím, že tohle všechno se dělo jen kousek od nás a relativně nedávno. Je to jen coby jedním nesnědeným kamenem dohodil…

Moje hodnocení: 95 %

Bibliografické údaje:
Autor: Wojciech Tochman
Nakladatel: Absynt (2017)
Počet stran: 218

Kam dál:
Pro mě je naprosto logickou volbou Všem sráčům navzdory aneb Válka, o které nechcete nic vědět Jana Urbana.
Přečtěte si také Zinkové chlapce Světlany Alexijevičové. Nebo cokoli jiného od ní, chybu neuděláte.

Co budu číst:
Několikrát jsem již zmiňovala Dům s vypůjčeným výhledem Martiny Leierové, jdu konečně na ni.

 

Za recenzní výtisk díky nakladatelství Absynt