Nakladatelství Pistorius a Olšanská nabízí tak trochu jiné knihy. Většinou jde o Knihy s velkým K. Jak je u mě zvykem, objevila jsem je přes severskou literaturu. Nemůžu být úplně stylová, abych tvrdila, že šlo o literaturu švédskou, bylo to těsně vedle, ve Finsku. První kniha nakladatelství, kterou jsem četla, byla antologie povídek Lesní lišky a další znepokojivé příběhy, později třeba soubor povídek Poslední neděle v říjnu a jiné temné příběhy Jana Sonnergaarda nebo Tvrdohlavá stvoření Aimee Benderové (recenze bude brzy), čeká mě také Sajjid Kašua a jeho A bylo jitro nebo Bjørg Viková s Malými klíči, velkými pokoji. Jedna pecka vedle druhé.

Víte, kdo jsou Zinkoví chlapci? Nepleťte si je s cínovými vojáčky. Byli to ruští chlapci, kteří se vraceli z války v Afghánistánu v zinkových rakvích pořádně zabezpečených tak, aby se do nich rodina nemohla podívat. Nebylo v nich nic, co by příbuzní měli vidět, někdy tam nebyl ani jejich mrtvý, jen jemu zhruba odpovídající objem písku, nic jiného z něho nezbylo. Jim, jejich rodinám, matkám, vdovám, zraněným, vojákům s traumaty tělesnými i duševními se kniha věnuje.

Válka v Afghánistánu trvala deset let (1979-1989). Proti sobě stály sovětské intervenční jednotky spolu s afghánskou komunistickou vládou a povstalecké skupiny mudžáhedínů usilující o svrhnutí komunistické vlády a vyhnání Sovětů. Alexijevičová ukazuje civilní tvář této války. Text je napsaný pro ni typickým stylem, označovaným jako román hlasů. Zaznamenala výpovědi veteránů, velmi často mladých chlapců, zoufale neinformovaných, naivních a nepřipravených, kteří po krátkém přijímači odjížděli do Afghánistánu. Ti první prakticky nevěděli, co je čeká, ti další již tušili, že jedou na jatka. Když to trochu zobecním, byla to podobná jatka jako Vietnam pro Američany.

Alexijevičová mluvila s matkami, kterým se nevrátili synové, s rodinami, jež se musely vyrovnat se ztrátou nebo naopak návratem někoho z afghánské války, s veterány, zdravotníky, administrativními pracovnicemi nebo ženami, od nichž se čekalo, že budou vojákům po ruce, když se budou chtít alespoň na chvilku zbavit stresu. Strach, bolest, bezmoc nebo šikana jsou na každé straně knihy. Četla jsem pořád dokola o smrti nebo doživotních následcích, ale přestat jsem nemohla. Podání Alexijevičové je opravdové, bez patosu, na nic si nehraje, míří přesně na střed. Ona sama nejdříve věřila v komunismus, byla tak vychována, později přišly události, díky nimž začala pochybovat, zejména obsazení Československa a právě válka Afghánistánu. Během psaní Zinkových chlapců v Afghánistánu byla, viděla spoustu civilních obětí a sovětských vojáků, kteří vůbec netušili, proč nebo za co mají bojovat.

Kniha vyšla v Sovětském svazu v roce 1989 a autorka musela později čelit procesu, sledovala ji KGB, vyhrožovali jí. Záznam procesu a dění okolo něj tvoří poslední část knihy. Přečtěte si i to, je to dokonale absurdní, nicméně hodně vypovídající.

Moje hodnocení: 93 %

 

Bibliografické údaje:

Autor: Světlana Alexijevičová

Nakladatel: Pistorius a Olšanská (2016)

Počet stran: 260

 

Kam dál:

V češtině vyšly Alexijevičové i další knihy: Doba z druhé ruky, Modlitba za Černobyl, Válka nemá ženskou tvář. Všechny psané stejnou formou a jistě všechny stojící za přečtení.

Přečtěte si také Misi Afghánistán Tomáše Šebka nebo Tichý dech Jana Trachty, knihy dvou českých lékařů pracujících pro Lékaře bez hranic.

Chybu neuděláte ani s žádnou z knih Khaleda Hosseiniho (Lovec draků, Tisíce planoucích sluncí, A hory odpověděly), s Fotografem Emmanuela Guiberta, Didiera Lefèvreho a Frèdèrica Lemerciera nebo s Knihkupcem v Kábulu Asne Seierstadové.  Maličko odlehčit můžete v Kavárničce v Kábulu Deborah Rodriguezové (napsala i Návrat do kavárničky v Kábulu, ten se mi už tak nelíbil).

 

Co budu číst:

Plány mám veliké: Nícení a Bílá zvířata jsou velmi často hluchá Ivany Myškové, Malinka Dity Táborské, Co by můj syn měl vědět o světě Fredrika Backmana, Ve světle toho, co víme Zia Haidera Rahmana, Kruté časy Iana Mannoka, Malý život Hanyi Yanagihary nebo třeba Pískový vrch Joanny Batorové. A to mluvíme o novinkách nebo reedici, ne o tom, co mám už nakoupeno. Nebo o tom, co vyjde v následujících dnech a týdnech (Milenium!).