Našla jsem nový prototyp literární postavy. Je to něco mezi Lisbeth Salanderovou, Bridget Jonesovou a Emy Farrah Fowlerovou z Teorie velkého třesku. Postavy zdánlivě neslučitelné skloubila v jednu Gail Honeymanová a vznikla Eleanor. Stejně jako Lisbeth měla hodně nestandardní dětství, kde hrál zásadní roli oheň. Styl komunikace plně odpovídá Amy, hlavně v začátcích. A má typicky britský smysl pro humor, za který by se nemusela stydět ani Bridget. Obě navíc relativně zdatně popíjejí, i když každá z jiného důvodu. S Bridget má toho společného z uvedené trojice nejméně, někdy představuje její naprostý opak. Během čtení jsem se ale nemohla zbavit pocitu, že mně ji v něčem připomíná. Britský šmrnc je v knize všudypřítomný.

Podle  Gail Honeymanové se má Eleanor vážně skvěle. No, takhle skvěle bych se rozhodně mít nechtěla. Ze začátku jsem měla pocit, že čtu jen o trochu trhlé ženské. Okolí bere jako nutné zlo, nerespektuje jakékoli společenské konvence. Nemá tu potřebu, nevidí důvod, proč se přetvařovat. Co si myslí, říká. Nosí koženou vestu a pohodlné černé boty na suché zipy hodící se (podle ní) ke všemu, vozí kabelu na kolečkách. Vystudovala sice klasickou literaturu, ale pracuje jako účetní. Představuje ideálního zaměstnance. Nikdy nebyla nemocná, nikdy si nevyčerpala celou dovolenou. Nemá totiž nikoho, s kým by jela. A lepší jídlo než v Tescu stejně nikde jinde nesežene. Zato má dvě jistoty, každou středu jí volá matka (nikdy ne opačně) a víkendy se propíjí vodkou.

Eleanor není podivínka jako třeba Anna Anny Bolavé, vše je  hodně komplikovanější. Jednoho dne se ale rozhodne vystoupit ze svého stínu. Vyhlédla si muže svého života. Chce se za něj provdat a strávit s ním zbytek života. Co na tom, že on o tom ještě netuší, že ani neví, že nějaké Eleanor existuje. Sociální a komunikační dovednosti si cvičí na kolegovi z práce Raymondovi. Jeho zvyky jí přijdou neotesané, komunikace barbarská, ale proč ho nevyužít jako zdroj důležitých společenských zvyklostí. Kdo třeba tuší, že v hospodě si pití z přinesené lahve musí člověk nalít sám?

Eleanořiny poznámky nemají chybu, jsou suše britské, trefné, někdy vtipné (zvlášť v daném kontextu), ale kniha k smíchu není ani v nejmenším. Honeymanová dávkuje informace o Eleanořině minulosti velmi pozvolna. Něco vytěsnila i samotná Eleanor, což je po dočtení knihy naprosto pochopitelné.

Kniha byla nominovaná do top 10 Goodreads Choice Awards 2017 v kategorii fiction. Je to pro vás doporučení? Jestli ne, tak moje recenze by mohla být 🙂

 Moje hodnocení: 86 %

 

Bibliografické údaje:

Autor: Gail Honeymanová

Nakladatel: Plus (2017)

Počet stran: 352

 

Kam dál:

Jestli chcete další svéráznou ženu, zkuste Do tmy Anny Bolavé nebo Doupě Jakuby Katalpy. To čeká mě v nejbližší době.

A pokud jste čirou náhodou nečetli Milénium, napravte to, zmíněná Lisbeth Salanderová za to rozhodně stojí.

 

Co budu číst:

Uvažuji mezi Doupětem Jakuby Katalpy a Dlouhou cestou na malou, rozzlobenou planetu Becky Chambersové. Mám také čtyři nové absyntovky, Před pikolou za pikolou Lindy Greenové… uvidíme.