Nadšení pokračuje, v krátkém čase vyšel druhý díl finsko-norské série Kepler62 Odpočítávání. Nezklamal. Série navíc rozšiřuje záběr a na své si přijdou malé (i velké) sci-fi nadšenkyně.

Pozvánka už přišla Jonimu a Arimu, teď k nim přibyla Marie. Je jejich úplný opak. Oni živořili v chudobě s matkou kdesi, luxus pro ně znamenaly i základní věci. Marie žije v přepychu ve velikém domě, který má prakticky pro sebe, k ruce sloužící, piloty letadla a počítačové nerdy. Jednomu z nich se za její štědrou provizi podaří dostat se na poslední úroveň hry Kepler62 a věci se dají do pohybu.

V Oblasti 51 v americké Nevadě (dokonale vymyšlené místo) se nachází tajné středisko, kde mají vybrané děti absolvovat výcvik před expedicí do planetárního systému Kepler62. Marie se seznámí s Jonim a Arim, dostane Kepleroblek, exceluje ve střelbě (jak by ne, když její otec vytvořil své impérium díky prodeji zbraní, čím více válek, čím více konfliktů, tím lépe pro něj). Setká se s Flapmanem a Našeptávačem, tvory, jež drží ve středisku v zajetí. Je vězněm v moderním zařízení, má k dispozici spoustu věcí, jen ne svobodu. Chce domů, ale od svého otce jen slyší mnohokrát opakovaná slova: „Mám zrovna trochu naspěch. Zastavím se později.“

Jenže ono možná žádné později nebude, přípravy na expedici na Kepler62 jsou v plné proudu. Přes to vše tady prožívá Marie i radost, tj. něco, co si už prakticky nepamatuje. Její dřívější život byl sice plný neomezených možností, ale byla sama. Bez matky, s otcem vydělávajícím peníze a lidmi, kteří jí poskytovali servis, ale nic víc. Teď se to mění.

Text je obsáhlejší než u Pozvánky, skvělé. Dokonalé ilustrace zůstaly. Jsou temné, místy děsivé. Šedé město se šedým deštěm, opuštěná Marie v domě … opuštěná Marie venku … Marie sedící na křesle utvořeném z rakových hlavic … a postupně Marie jako superhrdinka, jak sama říká Supergirl, v Keplerobleku.

Kniha končí odpočítáváním před odletem, podle mě grafický skvost. Společně s krátkým úderným textem je to něco.  „Mám strach. Zmocňuje se mě temnota a vtahuje mě čím dál hlouběji. Černé díry opravdu existují. Velká, nekonečná prázdnota. Slyším mechanický hlas, jak odpočítává…“

Moje hodnocení: 90 % stejně jako u Pozvánky

 

Bibliografické údaje:

Autoři: Timo Parvela, Bjørn Sortland

Ilustrace: Pasi Pitkänen

Nakladatel: Host (2018)

Počet stran: 160

 

Kam dál:

Už v září vyjde třetí díl Cesta a brzy po něm díl čtvrtý Průkopníci. Těším se, těším.

 

Co budu číst:

Zůstávám na severu a čtu Sobí horu Karin Tidbeckové. Krásně podivné. Po ní asi sáhnu po Bandiho Žalobě, očekávání mám veliká.

V záloze mám ještě dvě sbírky povídek Bílá zvířata jsou velmi často hluchá Ivany Myškové a Vladimíra Pohoreckého.