Když chcete cop uplést, musíte mít tři prameny. Když chcete Cop napsat, musíte mít tři příběhy. Laetitia Colombani je vymyslela a pevně spojila dohromady. Píše o postavení žen ve společnosti (v širším i firemním smyslu), očekáváních, ztrátách, naději, přijetí nebo naopak vzepření se realitě, zodpovědnosti za vlastní rozhodnutí i odvaze nevzdat to, co by mnozí považovali za ztracené.

Indka Smita patří mezi nedotýkatelné. Žije na okraji společnosti, živí se vybíráním latrín privilegovanějších. Nemá nárok na nic, jí krysy, je negramotná. Sama svůj osud akceptovala, ale pro dceru Lalitu chce něco víc. Když učitel Lalitu nečekaně poníží a zbije, ale ji to nezlomí, Smita se rozhodne utéct, tj. něco pro ženu její kasty nemyslitelné. Vydávají se s Lalitou za svobodou, i když riskují život. O ten by ale mohly velmi jednoduše přijít, kdyby zůstaly.

Mladičká Italka Giulia pracuje v rodinné firmě vyrábějící paruky z lidských vlasů. Mohla by si užívat bezstarostného mládí, ale prakticky den ze dne na ni padne zodpovědnost za krachující firmu. Nevzdá to, vidí umírat otce, zamiluje se, ale vztah dlouhou dobu kvůli původu a víře partnera tají. A vymyslí plán, jak zachránit obchod.

Giulia chce věřit svému snu … Celý svět teď drží ve svých rukou, jako ten svítící globus, co dostaly jako malé … Její projekt není neuskutečnitelný. Vyžaduje pouze odvahu a víru. Ty jí nechybí.

Sarah pracuje v montrealské právnické firmě. Kariéře věnovala prakticky vše. Má tři děti, ale neviděla je vyrůstat. Pracovala. Byla dvakrát vdaná, ale ani jeden vztah neudržela. Pracovala. Osobní život byl ve firmě tabu. Povinnosti spojené s rodinou by kolegové mohli považovat za slabost a důkaz toho, že není plně k dispozici. Vše se mění s diagnózou nádorového onemocnění. Sarah to nevzdá, chce bojovat, ale spolupracovníky podcenila. Velmi rychle se stává nedotýkatelnou, diskriminovanou, stigmatizovanou. Stejně jako Smita, i když v jiném kontextu.

Zatímco obětovala práci všechno, teď je sama obětována na oltář efektivity, rentability, výkonnosti. Tady je to makej nebo chcípni. Ať si tedy chcípne.

…

Už nikdy nebude Sarah Cohenovou, mocnou a sebejistou ženou, kterou mnozí obdivovali. Už nikdy nebude neporazitelnou, už nikdy superhrdinkou. Bude sama sebou, Sarah, ženou, s níž se život nemazlil, těžce ji poznamenal, ale která bude i se svými jizvami, trhlinami a ranami tady.

Smitu, Giuliu a Sarah dělí mnohé. Zatímco Smita vybírá latríny a chce zajistit Lalitě možnost získat alespoň základní vzdělání, Sarah žije v blahobytu. Ten je ale draze vykoupený časem stráveným mimo rodinu. Nemoc Sarah odrývá to, co dříve neviděla. Nebo nechtěla vidět.

Znovu se diví vlastní důvěřivosti. Zatímco měla obavy, aby její nemoc nedestabilizovala firmu, naráží teď na realitu daleko krutější.: funguje docela dobře i bez ní. Její místo na parkovišti přidělí někomu jinému, stejně tak kancelář, poperou se o ni. To pomyšlení ji drtí.

Giulia zase žije obklopena rodinou. I ta ale může ukrývat tajemství, které může všechno zničit.

Ani jedna to ale nevzdá, rozhodnou se bojovat, i když nic už nebude jako dřív. A to je jedině dobře.

Moje hodnocení: 92 %

 

Bibliografické údaje:

Autor: Laetitia Colambani

Nakladatel: Odeon (2018)

Počet stran: 200

 

Kam dál:

Pokud chcete zůstat na vlně girl power 🙂 , přečtěte si Příběhy na dobrou noc pro malé rebelky autorek Elena Favilli a Francesca Cavallo. Vychází také druhá kniha Han Kang, autorky Vegetariánky, Kde kvete tráva.

Po dočtení jsem také začala přemýšlet o Posledních dnech Rabbit Hayesové Anny MacPartlinové, knize, kterou jsem vzhledem k tématu dopředu zamítla.

 

Co budu číst:

Myslím, že mám několik knižních es v rukávu: Bandiho Žalobu, Johanu Zuzany Dostálové, Pavly Horákové a Aleny Scheinostové nebo Dnes v noci jsem ji viděl Drago Jančara.