Fredrik Backman už dávno není pouze severská humoristická senzace. Je to vyzrálý chlap/spisovatel, který se nebojí velkých témat. Ove, Britt-Marie a pozdravující babička (jakkoli skvělí) představovali jen začátek. Po narození syna se Backman posunul o kousek dál. Útlá knížka Co by můj syn měl vědět o světě je plná nesentimentální dojemné lásky k synovi, Medvědín velmi slibně odstartoval sérii.

Relativně krátký text A každé ráno je cesta domů delší a delší vznikl někdy v mezidobí. Backman ho nechtěl vydávat, jen volně dal na svůj blog. Po vlně zájmu rozhodnutí změnil a text vyšel knižně. Výtěžek Backman věnuje organizaci, která hledá finanční zdroje pro výzkum onemocnění mozku. Právě o něm totiž píše.

Noahův děda žil celý život matematikou a láskou ke své ženě. Poslední společný den se milovali i hádali úplně stejně jako v den první.  Žili neobyčejně obyčejný a zároveň obyčejně neobyčejný život. „On se zabýval výpočtem pravděpodobnosti, ona byla to nejvíce nepravděpodobné, co ho mohlo potkat. Spánek pro ně byl utrpením, protože ho nemohli sdílet. Po probuzení se nějakou chvíli musel rozkoukávat, než si uvědomil, kde je a že je s ní.“

V mozku si během života vybudoval archiv, kam se ukládal to nejdůležitější, vzpomínky na život s milovanou ženou a synem, matematické vzorce i nesmyslné dárky od vnuka – pytlík plný vzduchu nebo snědený kus čokolády. Babičce přestalo fungovat tělo dřív než mozek, u dědy je to opačně. Teď si musí uvědomit, kdo vůbec je. „Když vyhasne mozek, tělu trvá dlouho, než to zjistí a pracuje do posledního paprsku světla.“  Každé ráno se tak děda probudí, dýchá, jí a pije, ale cesta domů a delší a delší. A nejen ráno.

Je to malá velká kniha o lásce – partnerské, otcovské, lásce k vnukovi i vnuka k dědovi, ztrátách, zapomínání a nemoci, která mění život nejen nemocnému, ale celé rodině. Ukazuje, jak dítě vnímá úmrtí nebo postupné ztrácení blízkých. Noah je konfrontován s realitou, a uvažuje proto o hodně vyspěleji, než byste s ohledem na jeho věk čekali. Nevadí, že na něj děda zapomněl, bude ho moct poznat znova. Noah za to přeci stojí 🙂 Děda se ztrácí a na chvíli opět vrací, mohou se loučit opakovaně a vypilovat to do dokonalosti.

Pavel Nový jako interpret je výborně vybraný. Měla jsem pocit, jako by mi příběh opravdu  vyprávěl děda. Má příjemný hlas, který ve vás evokuje klid, bezpečí, pro malé dítě prostě děda. Když tápe, je uvěřitelný, nepřehrává, není přehnaně dramatický. Úvod coby Backman čte Michal Zelenka.

Hudba oddělující kapitoly ve mně budila dojem přímořského letoviska, něco na způsob francouzské Provence. Je to mimo místem, ne tématem. Už když se podíváte na přebal (audio)knihy, na lavičce sedí děda s malým chlapcem, dívají se na sluncem zalité moře a loď na něm. Otázka je, co vidí. Buď loď odplouvající, nebo kotvící. Právě Noah je pro dědu tou kotvou, jeho spřízněnou duší. „Velký mozek při zemi neudržíš, může se tak lehce ztratit. Je jako balónek a je moc dobře, když ho někdy drží za provázek, aby ho (aspoň) na chvíli mohl vrátit zpět.“ Krátké hudební předěly v textu jsou jednoduché, prosté, nevtíravé, nepůsobí zbytečně sentimentálně.

A každé ráno je ideální typ knihy k poslechu. Interpret dává sdělení další rovinu, nejen o něm čtete, ale vše vám vypráví. Skvělé.

Moje hodnocení: 90 %

 

Bibliografické údaje:

Autor: Fredrik Backman

Interpreti: Pavel Nový a Michal Zelenka

Vydavatel: OneHotBook (2018)

Délka: 1 hodina 26 minut

 

Za poskytnutí díky OneHotBook a Audiolibrix, kde si můžete poslechnout i ukázku.

 

Kam dál:

Zkuste Knihu vzpomínek Rowan Colemanové, Pořád jsem to ještě já Lisy Genovy nebo Kam se poděla Elizabeth Emmy Healeyové. Všechny jsou o ztrátě paměti a dopadu na jedince a jeho okolí. Za pozornost také stojí Opozdilec Dimitri Verhulsta.

 

Co budu poslouchat dál:

Vyšla Hana Aleny Mornštajnové. Pěla jsem na ni už tolik chvály, dám si opáčko v podobě poslechu.